Ale mě samotnou někdy napadá, že bych byla s někým jiným spokojenější já. Ráda bych věděla, jestli spolu opravdu mají lidé zůstat, i když při tom skřípou zuby a někdy se usmívají jenom navenek. Když se podívám na ty desítky let zpátky, byla spousta hezkých chvil, ale často jen díky tomu, že jsem zavřela oči a pusu a nechala věci běžet. A přitom jsem se tolikrát toužila ozvat a dělat věci po svém! Ale vždycky mi můj vnitřní hlas řekl, že ne, že mám být zticha a usmát se, abychom spolu byli šťastní. Může být člověk šťastný, i když je to ve skutečnosti na sebezapřenou? Zajímalo by mě, jak žijí ostatní lidé, jestli jsou manželství kolem mě šťastná opravdu, nebo jenom předstíraně. Nikdy jsem Svatoplukovi nebyla ani nevěrná, znám jenom jeho. Jeden čas jsem přitom byla trochu zamilovaná do kolegy v práci, ale nepustila jsem svoje city dál, aby to nepřerostlo únosnou mez. Vlastně jsem si tu zamilovanost zakázala, jakmile jsem ji objevila. Co bych si s ní počala? Vždyť rozvádět jsem se nikdy nechtěla a nevěrná bych být nedokázala, i když mě to hodně lákalo. Tenkrát o mě ten kolega hodně stál, dlouhé měsíce se snažil mě zaujmout. A to víte, když někdo stojí o mámu čtyř dětí, tak to asi nebude žádný gauner. No ale k ničemu to nebylo, a dneska si říkám, jestli jsem neudělala chybu.
