Jolana Voldánová: Člověk by měl dělat jen to, co sám chce

Nedávno proběhlo médii, že zřejmě z hlavní zpravodajské relace České televize odejdete.

Události se od dubna změní. A od loňského října se ví, že jedna z těch změn se týká i moderátorů. Faktem je, že Události potřebovaly změnu jako sůl. Ale jestli to bude s novými tvářemi, to je stále ve hvězdách.

Jste hodně intuitivní člověk. Vaše vnitřní já vám v tomto ohledu něco prozradilo nebo naznačilo?

Vůbec nic. Opravdu jsem v klidu. U mě intuice funguje – nebo spíše ji silněji vnímám – v okamžiku něčeho nového, zrodu, na křižovatce, v bodě zlomu. A teď to není ani jeden z těch případů – to platí teď, zatím, v tuto chvíli, kdy spolu mluvíme. Intuice je fajn, ale velmi často se pere s rozumem.

A to, že občas potlačíme intuici ve prospěch rozumu a naopak, ještě neznamená, že se nakonec rozhodneme správně. Život je o překvapeních, občas i těch nemilých, tak to prostě je… Ale takový zásadní a hodně pravdivý fakt je, že člověk by měl od určitého věku dělat pouze to, co on sám chce. Nebo o to alespoň hodně usilovat.

Odkdy jste vy sama toto poznání převedla v realitu?

Myslím, že u mě ten zlom nastal kolem čtyřicátých narozenin. Od té doby bych řekla, že už jsem velká holka.

A skutečně už děláte jen to, co sama chcete?

Ne, ještě mám rezervy, nejde to vždycky na 100 %, ale snažím se o to.

Kdy to nejde?

Například co se týká cestování, mám ještě spoustu nesplněných snů a přání. Vietnam, Kambodža, Nový Zéland, Austrálie, Karibik… to jsou místa, kam se určitě chci jednoho dne vydat. Zatím to ale kvůli dětem nemůžu realizovat. Prostě nejde odjet třeba na měsíc, protože chci být s nimi.

Jsou ještě ve věku, kdy mě potřebují, kdy chtějí sdělovat zážitky, prožívat věci společně. O to bych nechtěla připravit sebe ani je. To je životní štěstí. Ale život mi zároveň voní dálkami, asi mám po tátovi toulavé boty, a těším se, až odsud budu moct jednou na nějakou dobu svobodně zmizet.

Vrátím se ještě k intuici – kdy vás nejvíc zradila?

Že by mě zradila nějak katastrofálně, to bych neřekla, ale čas od času jsem třeba něco uspěchala a pak toho litovala. I když si to nerada připouštím, jsem asi dost nedočkavá, netrpělivá. Ovšem po různých životních zkušenostech jsem přišla na to, že na některé věci opravdu není radno tlačit. Někdy je zkrátka mnohem lepší si počkat.

Co vás dokáže nejvíce zranit?

Urážka a zrada.

Z očí do očí, nebo z doslechu, zprostředkovaně?

Lidi jsou z podstaty zbabělci, takže je jednodušší někoho urazit hloupou pomluvou. Sociální sítě jsou k tomu ideální prostředek. Ale vzpomínám si, že na začátku kariéry, kdy jsem byla neotrkané kůzle – v tom smyslu, že jsem často dělala práci, na kterou jsem třeba ještě úplně mentálně neměla –, tak přes určitou bojácnost jsem se skrývala za masku jisté radikálnosti.

Stálo mě to hodně vnitřních sil a ne každého jsem tím obalamutila. A ten, kdo odhalil moji slabinu, ji pak využil. Takže se mi to párkrát vymstilo a vrátilo. Ale spíš mě mrzí a vnitřně se hluboce dotýká lidská zrada, zákeřnost, která jde ruku v ruce se zbabělostí, věci, které se zkrátka nedělají.

Ne všechny vztahy, ať už intimní, čistě soukromé, přátelské, nebo profesní, nám v životě vyjdou. Ano, občas někdo někoho podrazí… ale od lidí, kterých si vážíte, a odkud byste tu ránu nečekal, to bolí nejvíc… Ne že bych neuměla odpouštět, ale pamatuji si. A některé věci velmi dobře.

Všechno se děje tak, jak má. Určité věci si zřejmě máte pamatovat z nějakého důvodu…

Věřím, že člověk má někde napsané svoje životní etapy nebo cesty, kterými musí projít. Ať chce nebo ne.

Věříte na náhody, nebo na osud?

Ale co je náhoda a co osud? Že potkáte člověka, s nímž jste chodil na střední školu, po deseti letech na půdě dnes již neexistujících dvojčat v New Yorku, kde prodávají lístky na muzikál?

S nikým se přece v životě nepotkáme jen tak náhodou...

Asi bych s vámi nesouhlasila. Pokud bychom tehdy v tom New Yorku na něco navázali nebo se od té doby vídali pravidelně, tak bych odpověděla ano. Ale my jsme se neviděli další léta a znovu se potkali až na třídním srazu.

I když asi ano, máte svým způsobem pravdu, protože si od té doby uvědomuju, jak je svět malý, a že na nejneuvěřitelnějších místech potkáte lidi, které byste tam vůbec nečekal.

Co je pro vás skutečným štěstím?

Drobnosti, které časem zapadají do určité mozaiky. Například procházka s dětmi po Staroměstském náměstí večer před Štědrým dnem, kde je překvapivě jen minimum lidí, a na vás doléhá kouzlo nadcházející noci, takže si ten okamžik můžete vychutnat se vším všudy.

Koupíte jim, nač mají chuť, třeba pečené kaštany, které chtěly ochutnat poprvé v životě… Jsem vděčná za okamžiky, kdy mě děti vtáhnou zpátky, blíž k sobě do dětství, kdy jim můžu vyprávět o dědovi a babičce, kteří mě také provázeli Prahou.

Nebo o druhých prarodičích, kde se tak hezky spalo v prachových peřinách a na seně a kde byla noc tak černočerná, že jsme neviděli vlastní ruku před obličejem. Předávám to dál. A ty okamžiky jsou pro mě skutečné štěstí.

Máte z něčeho strach?

Řekla bych, že jsem docela nebojácný člověk. A stejně tak, jako se nekoukám dozadu, neřeším ani budoucnost.

Vybaví se vám zážitek, na který už nikdy nezapomenete a zároveň ho nechcete prožít znovu?

Vzpomínám na jednu věc, kterou už bych nikdy nechtěla zažít a opravdu mě docela mrzela. Odehrála se v době, kdy jsem ještě dělala parlamentní zpravodajku, ale už jsem moderovala Události. Bylo to krátce před jmenováním nového ministra zahraničí, a co si budeme povídat, každý novinář chce takovou informaci přinést jako první.

Vše bylo připravené na živý vstup z parlamentu do Událostí, opakovala jsem si to podstatné, zbývalo asi 20 vteřin do spojení.

Kolem mě prošel poslanec Ivan Pilip a řekl: „Bude to Šedivý!“ Představte si rozzářenou novinářku, pyšnou, že jako vůbec první sdělí národu tuto novinku… Řekla jsem, že s největší pravděpodobností bude novým ministrem Filip Šedivý.

Teď mi nějak uniká, proč byste nechtěla tento zážitek znovu prožít?

No protože v té době byli na naší politické scéně dva pánové s příjmením Šedivý. Jaroslav a Filip. Jenže já jsem je zaměnila. Ještě v průběhu Událostí jsme to samozřejmě museli dementovat.

Ivan Pilip šel zpátky s vytřeštěnýma očima a jenom syknul směrem ke mně: „Ne Filip, ale Jaroslav, proboha, ženská!“ V tu chvíli jsem se chtěla zahrabat pod zem. Dodneška cítím ten nepříjemný pocit.

To přece není nic tak zásadního, nešlo o život.

Samozřejmě, ale pokud máte práci, která vás baví a naplňuje, tak vás taková situace dokáže totálně rozhodit. Potřebujete, aby vás někdo pomyslně poplácal po rameni, jak jste dobrej, no a vy uděláte takovou pitomost.

Jak bere Jolana Voldánová svůj možný odchod z hlavní zpravodajské relace České televize, se dozvíte ve Vlastě 09 / 2012.