Rozhovor: Emigrantkou naruby

Podzimní kampaň 4. července 2018

Mluví perfektně česky, přitom je Švýcarka. Fotografka Iren Stehli měla českou matku, žije v Praze a její výstava Druhý život putuje po Česku. Zachycuje v ní 25 emigrantů, kteří odešli v roce 1968 z Československa do Švýcarska. Ona se vydala právě naopak. TEXT: MICHAELA BUČKOVÁ

V době, kdy spousta lidí chtěla utéct na Západ, jste vy dobrovolně přijela a chtěla zůstat v Česku. Narodila jsem se v Curychu české mámě a švýcarskému tátovi. Máma s námi mluvila odmalička česky. Poprvé jsem se sem dostala v roce 1960 v sedmi letech na návštěvu za babičkou a dědečkem, pak už jsme sem dojížděli pravidelně. V devatenácti letech, psal se rok 1972, jsem po maturitě nevěděla, co studovat, tak jsem přijela na půl roku vylepšit si češtinu. A zamilovala jsem se – do Prahy i jednoho mladého muže a zůstala jsem. Dva roky jsem studovala češtinu, slavistiku, pak jsem přešla na FAMU na fotografii.

Jaký byl pro Švýcarku život v komunistickém Československu?

Dobrodružný. Poprvé jsem byla někde sama, vedla studentský život, bydlela na koleji a potkávala mnoho zajímavých lidí – třeba i z Mongolska. Zdejší život mě fascinoval. Politiku a normalizaci jsem tehdy moc nevnímala, to přišlo až později. Chodila jsem po Praze, poznávala lidi a začala fotit, co bylo kolem mě: příběhy, interié­ry, domácnosti. Myslím, že přes sklo objektivu jsem začala všechno více vnímat. Fascinovaly mě výlohy a vše, co se v nich odehrávalo – nabídka zboží, politika… všechno dohromady na jednom místě. Během studií jsem měla obrovskou volnost fotit pro sebe.

Jenže pak jste se musela vrátit zpět…

V roce 1983 mi po ukončení studia také skončilo povolení k pobytu v Československu, musela jsem se vrátit do Švýcarska, kde jsem začala od nuly. Velmi mě to zasáhlo – nechala jsem zde kamarády, rozpracované projekty. Například příběh Romky Libuny, kterou jsem fotila skoro celý její dospělý život. Proto jsem se, když jsem měla peníze, soukromě vracela. Bylo to pro mě velmi těžké. Ve Švýcarsku jsem neznala místní fotografy, neměla jsem žádné vazby. Dělala jsem různé jiné práce, až později jsem se dostala do redakcí a začala jsem fotit natáčení filmů.

Po revoluci jste se do Československa vrátila.

Na návštěvy jsem jezdila pravidelně, vždycky, když se mi povedlo našetřit nějaké peníze. Definitivně jsem se vrátila až v roce 1993. Tehdy jsem dostala na starost vedení švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia v Praze. Vedla jsem ji devět let.

Rozmlouvala vám rodina, abyste zůstávala v Česku?

Otec byl hodně proti, řekl, že mě tu na studiích nebude podporovat, máma to také neviděla moc ráda. Ta se spíš bála, že bude těžké uživit se fotografováním. A měla pravdu.

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta.