Příští ráno jsem na vrátnici zase měla kytici s obálkou. Nebyl v ní ale lístek do divadla, jenom kartička s nápisem: „Vezmeš si mě?“ Jak jsem tu obálku roztrhávala cestou po schodech do pokoje, tak mě to zarazilo na místě. Vezmu si ho? Zbláznil se? Ale ano, to bylo to první, co mě napadlo, jasně, že vezmu. To jenom moje vědomí se předtím bránilo doufat, že by si zajímavý muž mohl začít něco vážného s holkou, kterou poznal v bordelu. Utíkala jsem k telefonu, protože tehdy jsem ještě mobil neměla, a zavolala mu, že ano, ano, ano. A v dalším telefonu nahlásila šéfové, že večer už nepřijdu, ať se nezlobí, ale že to fakt nejde. „Já si to myslela, jak jsem vás minule spolu v klubu viděla, tak tfuj, tfuj, tfuj,“ poplivala mě na dálku pro štěstí. A zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Vlastně ne, pokračovala dál. Vzali jsme se, o mojí minulosti nepadlo nikdy ani slovo. Já sice ekonomii dostudovala, ale v tom oboru jsem ani nezačala pracovat. Jsem žena v domácnosti, vařím večeře, kupuju nové polštáře a vedeme fádní, běžný, nevzrušující život.
