Manželství bez hranic

Příběhy 8. 6. 2016

Chlap a ženská se horko těžko dorozumí, i když mluví stejným jazykem. A což teprve, když mají každý jinou rodnou řeč. Proč si komplikujeme život a zamilováváme se do mužů z cizích krajů, když víme, že rozdíly mezi námi odlišným jazykem nekončí? Přiznávám, k tématu mám blízko. Hned moje druhá láska měla barvu pleti tmavší než kdokoli široko daleko v okolí. S bezmála dvěma metry byl skutečně k nepřehlédnutí, zvlášť v kombinaci s blondýnou s hřívou do pasu. V komunistické šedi jsme ale „svítili“ nejen díky mým vlasům a jeho zářivému chrupu v úsměvu od ucha k uchu. Kdo Josého poznal blíž, na barvu kůže okamžitě zapomněl, byl to skvělý člověk. Z cest mi vozil vůni moře ve svých vlasech a taky hezké dárky, proč to nepřiznat. Jeho očima jsem nahlížela skrz železnou oponu do světa za ní a čím dál víc vnímala absurditu tehdejšího režimu. Nebýt 17. listopadu, kdoví, jak by to dopadlo. Už jsem chtěla dělat revoluci v Latinské Americe, když jsem spadla do té sametové... Dřív byl sňatek s cizincem jednou z mála možností, jak legálně vycestovat ze země. Dnes můžeme jezdit kdykoli a kamkoli a klidně tam i bydlet a pracovat. Už nemusíme čekat na prince z království za sedmero horami. Češky, které si berou muže z jiných krajů to dnes mají naopak. Nejdřív samy cestují po světě, poznávají jiné kultury, učí se toleranci a respektu a možná právě proto jim to klape i v mezinárodním manželství...

PŘÍBĚH TŘETÍ: ITALOVÉ SE TAK ČASTO NEROZVÁDĚJÍ

ital a češka

„TEĎ ŽIJEME V ČECHÁCH, ALE NEŽ JSEM TU DOSTALA PRÁCI, BYDLELI JSME V ITÁLII.“ PRÁVĚ ODTUD TOTIŽ DANIN MANŽEL POCHÁZÍ. „V TÉ DOBĚ JSEM SE ITALSKY TEPRVE UČILA, A TAK JSEM NĚJAKOU CHVÍLI PRACOVALA MIMO SVŮJ OBOR – JAKO UČITELKA ANGLIČTINY A TAKY V RESTAURACI. NAUČILA JSEM SE DÍKY TOMU HODNĚ O ITALSKÉ KUCHYNI, COŽ SE HODÍ, PROTOŽE ITALOVÉ DOBRÉ JÍDLO MILUJÍ.“

Seznámili se v Portugalsku na studentské konferenci. Zpočátku byl trošku problémcjazyk, mluvili spolu anglicky, protože ani jeden neuměl řeč toho druhého. Dnes už je situace jiná, Dana secplynně domluví italsky a její manžel hovoří velmi dobře česky. Je to fajn pro obě rodiny, především pro prarodiče, kteří anglicky nemluví. „Nejsem sice vyloženě z multikulturního prostředí, ale od dětství jsem cestovala, studovala i pracovala v zahraničí. A manžel to měl podobně. Na gymnáziu jsem se učila anglicky a německy, pocházím mimo jiné z pohraničí, kde němčinu každý aspoň trošku ovládá. Asi bych měla dodat, že manžel je ze severní Itálie, takže k sobě nemáme daleko ani historicky. Tato část sice nepatřila do Rakouska- Uherska, ale sousedila s ním.“

Je to už víc než sedm let, co se potkali, a než začali společně bydlet, opravdu dlouho spolu „jen chodili“, navštěvovali se v různých částech Evropy. Když Dana představila svého vyvoleného doma, bylo to naprosto bez problémů, hned za padl do rodiny. I jazyková bariéra postupem času vymizela. „Manžel se začal učit česky velmi intenzivně, když jsme tady začali pracovat, a já krátce po škole strávila nějaký čas v Itálii. Jsem ráda, že si rozumí i obě rodiny. Příležitostně se navštěvují, a máme i hodně společných přátel. Podle mne v každém vztahu, s Čechem nebo cizincem záleží především na konkrétních lidech. A netýká se to jen jazyka. Kolikrát je těžké najít i české rodiny z českého prostředí žijící v České republice, které by si rozuměly.“ V průběhu let na nějaké rozdíly narazila, ale nebylo to nic překvapivého. „Líbí se mi třeba italské Vánoce a Velikonoce, kdy se sejde při obědě celá rodina a stráví spolu příjemný půlden. Odpadá běhání po příbuzných jako u nás.“

Poté, co si zlepšila italštinu, našla si Dana v Itálii i slušnou práci. Jenže situace na tamním pracovním trhu nebyla moc růžová, perspektiva žádná, a tak se poohlédla jinde a našla si práci v Čechách. Vzhledem k tomu, že tu mohl pracovat i manžel, žijí teď tady. Že by snad byly ženy v Itálii nějak uzurpované a musely sedět doma a dělat jen hospodyňku, jak si to někdy představují lidé u nás, si Dana nemyslí. „Ženy to podle mě mají v Itálii stejné jako u nás – takové, jaké si to udělají. Já beru za normální, když se manželé podporují navzájem jak v práci, tak při péči o rodinu. S manželem si domácí práce rozdělujeme a v zaměstnání jsem žádnou diskriminaci nezažila.“ Na rozdíl od nás je v Itálii častější zkrácený pracovní úvazek. Dost Daniných známých, které mají děti, pracuje právě takto. „Měla jsem třeba kolegyni se dvěma dětmi, z nichž jedno bylo na vozíku. Pracovala tři dny v týdnu, šest hodin denně. V poslední době se zkrácené úvazky sice začínají pomalu objevovat i u nás, ale ještě to není ideální. Možná je to mateřskou dovolenou, ta česká je nejdelší v celé EU. Třeba i proto jinde existuje víc nabídek na zkrácený pracovní úvazek, protože maminky se vracejí do práce dřív. Ale záleží zase na rodině. Mám známé, které jsou doma déle a rády.“

Vztah mezi ženou a mužem podle Dany záleží na daných lidech a na tom, co si s sebou nesou z výchovy doma. Není řečeno, že páry stejné národnosti si automaticky rozumějí lépe a naopak. „Pravdou ale je, že Italové se moc nerozvádějí, nikdo z mých italských kamarádů nemá rozvedené rodiče, naopak, chovají se k sobě i po třiceti čtyřiceti letech manželství hezky. To je oproti České republice obrovský rozdíl. Tady jsou rozvody velmi časté i u mladých lidí. Ale jak říkám, popisuji to, co vidím kolem sebe.“ Děti jsou kapitola sama o sobě. Při jejich výchově platí, že pomáhá celá rodina, podobně jako u nás. „I tady, pokud mohou, hlídají babičky a dědové. A jak jsem viděla v rodině manžela, fungují výborně i otcové. Jsem si jistá, že bude skvělý táta.“