PŘÍBĚH DRUHÝ: VOZILA JSEM SI ZNOJEMSKÉ OKURKY A DĚTEM PRIBINÁČKY
„NEPLÁNOVALA JSEM ŽIVOT V ZAHRANIČÍ, A UŽ VŮBEC BYCH NIKDY NEPŘEDPOKLÁDALA, ŽE BUDU ŽÍT A BYDLET V PĚTI RŮZNÝCH EVROPSKÝCH ZEMÍCH,“ VYPRÁVÍ VERONIKA. VYROSTLA VE VÝCHODNÍCH ČECHÁCH, STUDOVALA V PRAZE. NÁHODA JÍ ALE PŘIVÁLA DO CESTY MUŽE ZE SRBSKA...
Revoluce mne zastihla už na vysoké škole, takže moje jazyková vybavenost byla omezena povinnou ruštinou a gymnazijní znalostí angličtiny. Když jsem pak odjela za prací do zahraničí, zjistila jsem, že co se u nás kvalifikovalo jako dobrá znalost jazyka, v žádném případě nestačí mimo rodnou zem. Musela jsem se skutečně hodně snažit, abych mohla úspěšně fungovat v cizojazyčném prostředí. Opravdu to na začátku bolelo,“ vzpomíná Veronika na krušné začátky za hranicemi. Paradoxně při seznámení s budoucím manželem jazyk nebyl problém. „Můj muž s oblibou říká, že si mě našel v hostelu v Dillí. Seznámili jsme se totiž v Indii, kde jsme byli oba na dovolené. Byla to obrovská náhoda, protože bylo čerstvě po 11. září 2001 a světem se šířila panika. S přáteli jsme dokonce uvažovali, zda vůbec někam jet. Manžel uměl krásně starosvětsky a spisovně česky, jeho maminka je Češka. Ačkoli v Čechách do školy nikdy nechodil, neměl žádný přízvuk. Ovšem český slang neuměl, a tak jsme se neubránili humorným situacím.“
Tehdy žila v Praze, on v severním Německu. Firma, pro kterou Veronika pracovala, pak ale založila pobočku shodou okolností právě tam, a tak odjela za ním. „Podařilo se mi krásně skloubit osobní život i kariéru.“ Po několika letech v Německu dostal Veroničin muž nabídku na práci v Srbsku. Právě se jim narodilo první dítě, ona šla na mateřskou a vzápětí se stěhovali do Bělehradu. O čtyři roky později, už se třemi dětmi, opět kvůli manželově nové práci, přišlo stěhování do Polska. „Shoda náhod, ale i velmi dobré pracovní výsledky mi umožnily vrátit se do mé původní firmy. Začala jsem pracovat v oddělení akvizicí v Londýně – ovšem s možností žít ve Varšavě, což bylo skvělé. Hodně jsem cestovala a měla možnost pracovat na projektech v různých zemích, například v Kolumbii nebo Turecku. Po čtyřech letech jsme oba s manželem dostali práci v Čechách, kde teď s dětmi žijeme.“
Být součástí velké rozvětvené rodiny a vzájemně si pomáhat a podporovat se, je na Balkáně základem všeho. „Přátelé jsou tu vždy pro vás, stejně tak rodina a kmotři, kteří hrají důležitou roli a mají tu dlouhou tradici. O svátcích se schází celá široká rodina a přátelé. Trvalo mi léta, než jsem se naučila přichystat jídlo o několika chodech třeba i pro dvacet lidí. Pohostinnost a vždy otevřený dům je samozřejmostí. Slavíme dvoje Vánoce, dva Silvestry, pokaždé podle jiného kalendáře.“ Balkánská kultura je otevřená a přátelská a také velmi hlasitá. „Fakt je, že pokud manžel mluví svým rodným jazykem, je minimálně o 20 decibelů hlasitější než průměrný Čech. Souvisí to s intonací řeči, gestikulací a množstvím emocí, které jsou nedílnou součástí jazyka. Děti ho samozřejmě kopírují, takže jsme zaručeně nejhlasitější rodina v širém okolí. A když se děti dostanou do svého živlu a míchají jazyky hlava nehlava, poutáme skutečně pozornost,“ směje se Veronika. A jestli se jí nestýskalo po rodině a přátelích a nescházely jí české zvyky? „Samozřejmě, hlavně zpočátku. Trvalo mi tři roky, než jsem objevila Facebook, zvykla si na Skype a plně začala využívat sociální média, abych si udržela kontakt s lidmi, které mám ráda. To se mi osvědčilo i při dalších stěhováních a změnách. Jsem velmi společenský člověk a udržet si přátele byla a stále je velká výzva. Jen na naší svatbě jsme měli 26 národností! V každé zemi, ve které jsme bydleli, jsme tak díky přátelům nechali kus svého srdce.“ Udržovat pocit domova prý pomáhá i zvyk brát si s sebou oblíbené jídlo. Nejdříve vozili z Čech znojemské okurky a dětem pribináčky, později ajvar ze Srbska či polské pirohy.
Narozeninovou zdravici vám zazpívají čtyřikrát a pokaždé jinak. Oba rodiče si přitom pečlivě hlídají, kdo jakým jazykem s kým mluví. Taková mnohojazyčnost má totiž velké výhody, ale přináší i komplikace. „Některé výrazy používáme pouze v jednom jazyce, zvlášť pro jídlo. Děti si ho pamatují v řeči země, kde ho poprvé ochutnaly. Dostáváme se tak do komických situací, kdy naší rozmluvě rozumíme jen my, ani babičky se nechytají.“ Děti už procestovaly spoustu zemí a kromě češtiny a srbštiny ovládají i angličtinu a polštinu. Vše má ale i druhou stranu mince. Nemohly třeba pochopit, proč se najednou s příchodem do Čech musí učit psát psacím písmem, proč se píší háčky a čárky, proč je třeba učit se vyjmenovaná slova a slovní druhy. Zjistily, že ne vždy rozumí českému humoru. Že ztrácí svoje kamarády a prostředí, které měly rády a ve kterém se cítily dobře. Zkrátka nějak vybočují, a to ve svém věku ne vždy vnímají pozitivně.
Pro to, aby mohl člověk v zahraničí spokojeně žít a pracovat, je podle Veroniky zásadní jazyková vybavenost a schopnost rychle se zorientovat v cizím prostředí. „Pracuji s lidmi, a pokud chci kdekoli úspěšně fungovat, očekává se, že se naučím jejich jazyk. Nejsem bohužel přirozený jazykový talent a naučit se tolik řečí byl pěkný zápřah.“ Najít si v novém místě přátele, pochopit, jak fungují služby, kde se dá co koupit, kam chodit k lékaři, není jednoduché. „Při každém stěhování začínáte od nuly. Najednou stojíte uprostřed neznámého města, nevíte, podle jakého klíče se tamní orientují, nevíte, jakou školu zvolit pro děti. Umění zeptat se na správné věci a co nejdřív nastavit rutinu tak, aby se hlavně děti cítily dobře, je vždy nejtěžší. Nakonec jsem se ale vždycky dokázala přizpůsobit. Člověka takové situace posunou dopředu. Když už nic jiného, jsem mistr stěhování!“
