Proč nám chybí respekt?

„Tam, kde chybí autorita, se společenství rozpadá a nastává chaos,“ říká filozofka a politoložka Hannah Arendt.

Etologové, zabývající se chováním zvířat, zjistili, že bez autority se rozpadají dokonce i skupiny zvířat. Společnost bez autority zkrátka není myslitelná. Ať se nám to líbí nebo ne. Vinit mladou generaci z nedostatku úcty a respektu není tak docela spravedlivé. Jak k ní má přijít, když se s ní téměř nesetkává?

MÁ JEŠTĚ NĚKDO AUTORITU?

Autorita je buď přirozená - tu má určitý člověk v nějaké skupině (například v rodině), protože má jistou vážnost a jeho rozhodnutí ostatní respektují a následují dobrovolně, nebo formální - tu má člověk, jenž byl určený jako vedoucí, a z toho titulu také rozhoduje, zadává úkoly a určuje pravidla.

Zatímco přirozená autorita vzniká spontánně, protože někdo se zkrátka ukáže být charakterním a schopným vůdcem hodným následování, formální autorita je společenské postavení a máme určitou povinnost ji respektovat. „Želbohu stále častěji udělujeme formální autoritu bez ohledu na reálné lidské kvality a odborné znalosti,“ říká Petr Růžička, senior kouč, lektor a terapeut, který se věnuje rozvoji lídrů.

JAK SE DO LESA VOLÁ

Ochota poslouchat pomalu, ale jistě mizí, autority se vytrácejí. „To, že je v současné společnosti zpochybňována autorita, souvisí mimo jiné i se sílícím důrazem na individualismus s jeho ideálem rovnosti. To vede především k boření formálních autorit,“ říká Růžička.

„Vezměte si třeba povolání učitele. To má podle výzkumů vysokou prestiž, lépe si vedou už jen lékař, vědec a zdravotní sestra. Přesto si učitel získává a udržuje autoritu obtížně. Jeho formální autorita je totiž malá, není společností ekonomicky adekvátně ohodnocen a stále více přichází i o formální »moc«, kterou kdysi míval. Proto si musí mnohem více budovat neformální autoritu, což ale není vůbec jednoduché.“

Hodně se diskutuje o tom, jestli dnešní děti vůbec lze úctě a respektu naučit. Většina psychologů tvrdí, že to jde. Musejí mít ovšem dobré příklady. A smutnou pravdou bohužel je, že lidí hodných následování povážlivě ubývá.

RESPEKTUJ MNE, VYDĚLÁŠ NA TOM

Respekt ovšem není jen otázkou etiky, ale například i konkurenční výhodou, jak píše Andrea Lienhart v knize Respekt v zaměstnání. Vždyť respekt je uznání. Pouze v atmosféře vzájemné úcty vás může práce bavit a může být zdrojem spokojenosti a štěstí. Už dávno se prokázalo, že společnosti, jež se ke svým zaměstnancům chovají s úctou, mají navrch nejen v materiálním slova smyslu. Respekt se vyplatí. A nejenom na pracovišti.

To, že autorita je dnes stále více zpochybňována, není až tak překvapivé. Člověk nechce jen věřit a poslouchat, ale chce rozhodovat vědomě sám. Zvlášť když na posty s formální autoritou nastupují stále častěji lidé, kteří svými profesními i lidskými kvalitami nejenže nikoho neoslní, ale spíš naopak.

KAŽDÝ TO NEUMÍ

Obecnými schopnostmi spojovanými s přirozenou autoritou je podle doktora Růžičky především umění nadchnout a motivovat. K tomu je ovšem třeba, aby takový člověk byl empatický, uměl naslouchat a dokázal uplatňovat emoční a sociální inteligenci.

Respekt a důvěru si člověk s přirozenou autoritou získává tím, že respektuje ostatní a důvěřuje jim. Umí dávat i přijímat. To je ona tak často skloňovaná zpětná vazba. Člověk s přirozenou autoritou musí také umět jasně a stručně formulovat svá sdělení - dokonce si průběžně ověřuje, zda všichni jeho slova správně chápou. A kromě toho má v souladu verbální i neverbální komunikaci.