V Hongkongu žije na ploše 1100 km čtverečních přes 7 milionů obyvatel. Je to nejhustěji osídlené město na světě, což je znát i na cenách a velikostech bydlení. Průměrný měsíční plat je 14 000 HKD (hongkongských dolarů). Za 7 tisíc HKD (cca 21 tisíc korun) měsíčně seženete pokoj v centru města o velikosti 5 metrů čtvrečních. Pokud chcete něco většího, musíte víc na periferii nebo si připlatit. Mě naštěstí výše nájmu nemusí trápit, protože bydlím na koleji, kterou mi financuje City University of Hongkong, kam jsem přijela na semestrální studium v rámci dohody s mojí domácí Fakultou sociálních věd na Univerzitě Karlově.
Nejlepší sezona na podzim
Moje dojmy z místa jsou jednoznačně skvělé. Je tu všechno: krásné hory, pláže, moderní a rušné centrum, tiché oblasti vesnického rázu, kluby, tradiční restaurace. Nejvíc si užívám horské treky a pláže. Nejlépe, když se podaří zkombinovat obojí. Teď na podzim je nejlepší sezona, teploty klesly na 30 stupňů, je jasno, skončilo období dešťů a zalézají pavouci (ti zdejší mají až 20 cm). Bydlím v kampusu, který bych teoreticky vůbec nemusela opouštět, a nezačala bych se nudit. Tvoří ho koleje, několik akademických budov, obří knihovna, čtyři menzy, plavecký bazén, sportovní hala včetně čtyřpatrové posilovny a horolezecké stěny. Hned na kampus navazuje nákupní centrum a metro. Všechny přednášky mám v angličtině, což je spolu s kantonštinou oficiální jazyk. Kromě předmětů z oboru veřejné politiky jsem si vybrala ještě mandarínštinu pro začátečníky a teoretický kurz o expediční turistice. Tento kurz je tzv. všeobecně vzdělávací, což jsou mezi studenty nejvíce oblíbené kurzy a jejich záběr je opravdu široký (od fotografování přes podnikání v sociálních oblastech). Kromě toho univerzita nabízí jednorázové semináře o osobním rozvoji, kurzy vaření, čínské kaligrafie, dále je tu spousta aktivních studentských spolků. Možností, jak trávit čas, je opravdu mnoho.
Stres ze zkoušek
Školu tu berou všichni vážně. Na studenty jsou kladeny vysoké nároky. Děti jsou již odmalička pod velkým tlakem a pod náporem vzdělávacích aktivit, kterým věnují prakticky veškerý volný čas. Známky jsou pro ně velmi důležité a ze zkoušek se hodně stresují. Lidé jsou tu milí, usměvaví a ochotní. Rádi se se mnou baví, přestože neumí ani slovo anglicky. Místní studenti jsou také komunikativní a není problém se s nimi seznámit. Kromě životního optimismu je od nás odlišuje přístup k alkoholu. Jak mi řekla moje spolubydlící – v Evropě se pije alkohol pro zábavu, tady jen při oslavách, takže zřídka a v malém množství. Alkohol v kampusu není zakázán (na některých univerzitách prý je), nicméně pijí ho tu téměř výhradně cizinci.
Bílá pleť a knedlíčky
Kultem krásy je pro Hongkong běloučká drobounká dívka na hranici anorexie. Místní se neradi opalují a je tu populární bělicí kosmetika. Mobily jsou všudypřítomné, v metru do nich koukají všichni, za chůze je sleduje jen o něco málo méně lidí a je proto oříšek do nikoho nenarazit. Hongkong se mi jeví jako velice bezpečné místo k životu, ale pojí se s tím řada omezení a bezpečnostních upozornění a zákazů. Na toaletě si ruce umýt musíte, na eskalátoru se musíte držet, na pláži se nesmíte příliš odhalovat, nesmíte plavat, pokud jste právě po jídle. Nejvíce úsměvné je, když se po dešti na každém chodníku a chodbě objeví upozornění: „Pozor, mokrá podlaha“. Na každém rohu stojí ochranka, která kontroluje, jestli nejste někde, kde být nemáte. Co se jídla týče, velice populární jsou dim sum, což jsou „jednohubky“, většinou knedlíčky různých podob a náplní. Standardně se v restauraci objedná několik druhů, které si mezi sebou všichni rozdělí, stejně jako konečný účet. K pití je velice oblíbené ochucené sójové mléko nebo čaj s mlékem. Já si občas vařím, hlavně tehdy, když nechci jíst pořád dokola nudle a rýži. Místní ale vaří velice sporadicky, většinou jedí v restauracích a kantýnách. Vzhledem k relativně vysokým cenám potravin se jim to vyplatí. S jídlem souvisí i můj první „kulturní šok“. Druhý den po příjezdu jsem si objednala hemenex k snídani. Dostala jsem ho plavajícího v nudlové polévce... Kromě čaje s mlékem tu najdeme více pozůstatků britské kolonializace (třeba jízdu vlevo a dvoupatrové autobusy). Čína přislíbila Hongkongu zachování autonomie do roku 2047, již teď se ale snaží do dění v zemi zasahovat a místní lidé jsou z budoucího vývoje přinejmenším nervózní.