Je orientační smysl žen skutečně tak špatný?

Zábava 28. května 2020

Opravdu umějí muži lépe číst v mapách a dostat se snadněji a v kratší době z místa A do místa B než my ženy? 
Je náš orientační smysl skutečně tak špatný, jak se traduje? Pojďme se v tom zorientovat.

„Ahoj miláčku, už jste na místě?“
 To je zpravidla první, na co se nás 
partneři ptají, když se vydáme vstříc
dobrodružství a vyrazíme do světa.
 Ženský orientační smysl je pověstný, a ať se snažíme sebevíc přesvědčit své drahé polovičky o tom, že opravdu nejsme taková nemehla, abychom nenašly cestu z bodu X do bodu Y, je to málo platné. Muži jsou zkrátka přesvědčeni o tom, že se dokážeme ztratit i v hypermarketu (přitom tam sami vždycky zabloudí). A co teprve v nějakém velkoměstě nebo španělské vesničce – to aby nás rovnou vybavili navigací, vysílačkou a každou minutu kontrolovali, jestli jsme na té křižovatce skutečně zahnuly doprava.

Mají muži ohledně ženského orientačního smyslu pravdu? Podle jedné experimentální mexické studie sice muži umějí lépe číst v mapách a dostat se na místo, kde nikdy dříve nebyli, ženy se však snadněji a rychleji dostanou z místa, které už jednou navštívily. Tato schopnost se u žen podle vědců vyvinula před stovkami tisíc let, kdy ji potřebovaly jako sběračky. Na rozdíl od mužů-lovců, kteří si pro lov vytvářeli mapu, ženy si pamatovaly orientační body, podle kterých na sběr chodily. Jak samotná studie probíhala? Vědci vybavili obyvatele tradiční mexické vesničky navigátory GPS a přístroji pro monitoring srdce a pak je poslali na houby. „Muži šplhali do vyšších poloh, chodili dále a využili o 70 procent více energie. Ženy dělaly více zastávek, ale postupovaly systematičtěji. Lépe a pohotověji si osvojovaly vyhledávací strategie," popisuje Luis Pacheco-Cobos výsledky studie.

„Otoč si tu mapu, takhle tam nic neuvidíš. Nebo mi ji raději dej, ty tam stejně nic nenajdeš. Ukaž, ať se podívám." Že vám jsou tyhle věty povědomé? Je mužské chvástání ohledně orientace opravdu oprávněné? Obecně vzato jsou nadanější pro matematiku a přírodní vědy, takže pokud jde o převádění měřítek map na skutečné kilometry, odhad vzdálenosti a naplánování trasy, je to pro pány tvorstva 1:0. To ale s orientačním smyslem přímo nesouvisí, a proto neexistuje důvod, proč by
 ho ženy měly mít horší. Jak to vidí odborníci? Berlínští experti ukázali, že rozdíl vůbec není mezi muži a ženami, ale mezi dobrými a špatnými navigátory. A protože v navigování je průměrně více mužů dobrých a více žen špatných, tak se automaticky předpokládá, že ženy orientační smysl nemají pro jistotu žádný. Podle německé psycholožky a profesorky Claudie Quaiser-Pohlové, která vedla studii dětí ve věku mezi 10 až 14 lety, je to však jen otázka tréninku. „Děvčata zkoumají odmalička okolí méně samostatně, používají raději známé cesty. Chlapci naopak častěji jezdí na kole a snaží se objevovat nové trasy. Je tedy možné, že muži mají do určité míry lepší orientační předpoklady. Ovšem orientace a čtení map se dá cvičit.“

Jak tedy můžeme posílit svůj orientační smysl? Pravidlo číslo jedna zní: nepanikařit. Pokud se zamotáte v městských uličkách a nedokážete se vrátit na místo, ze kterého jste vyšly, uklidněte se a nestresujte se (vylučované stresové hormony rozpomenutí ještě více blokují). Zapamatování si cesty není ani tak záležitostí orientačního smyslu, jako paměti. Proto se zastavte, na chvíli se třeba někam posaďte a v klidu se zamyslete, kudy a kolem čeho jste to vlastně šly. Druhou pomůckou, která skvěle funguje i u dětí, je tvoření kognitivní mapy při procházce městem. Pamatujete si jednotlivé objekty a následně si tvoříte trasu: „U čajovny doprava. U obchodního domu rovně. U kostela doleva.“ Tato strategie ale funguje jen u krátkých a nenáročných cest. V neposlední řadě můžete svůj orientační smysl trénovat různými počítačovými hrami a aplikacemi, které cvičí vizuálně-prostorovou orientaci.

Ať už je pravda kdekoliv, díky ženskému orientačnímu smyslu máme na kontě spoustu vtipných a nezapomenutelných historek. Jako malá jsem se třeba ztratila při noční bojovce na letním táboře. Vedoucí nám kladla na srdce, abychom se za žádnou cenu nepouštěli provázku, který nám po celou dobu bojovky bude určovat cestu. U jednoho úkolu jsem se ho pustila, už ho nenašla a ztracená jsem byla raz dva. Pak jsem ale došla k potoku a po jeho toku se celá mokrá, ale zdravá a živá, vrátila po několika hodinách do tábora. 
O pár let později jsem zase zpestřila cyklistickou výpravu. Byla jsem poslední, a když mi i předposlední „závodník“ zmizel z dohledu a já se chvíli nato ocitla na křižovatce, bylo vymalováno. A jelikož tehdy ještě mobily nebyly neodmyslitelnou součástí osobní výbavy, trvalo dost dlouho, než jsem ostatní (nebo oni mě?) našla.