Knihu Nikdy nepřestávej věřit jste napsala, když vám bylo šestnáct let. Jak se na to teď díváte s odstupem času po šesti letech?
Je to jako kdybych si četla svůj starý deník. Občas to po sobě čtu a říkám si: „Tohle jsem vážně napsala já?“ Dneska bych většinu věcí formulovala jinak. Je to romantický příběh pubertální holky, která je ve druháku na gymnáziu. Není to žádná extra hodnotná literatura, ale občas člověk potřebuje utéct od reality a užít si něco takhle jednoduchého.
Je to romantický příběh dívky jménem Samantha, která se zamiluje do hráče basketbalu. Inspirovala jste se svým životem?
Bylo to inspirované skutečností, ale celý ten románek je smyšlený. Psala jsem to primárně kvůli jednomu klukovi, kterého jsem znala právě skrz basketbal. Ale byl to takový můj velký vzdušný zámek. Co se nestalo, to jsem si napsala. V té době jsem si hodně přála, abychom byli spolu, a tak jsem se rozhodla, že o podobném příběhu napíšu knížku. On si ji přečte, zafunguje to, zamiluje se do mě a budeme spolu šťastní až do smrti. Takže on byl vlastně můj hnací motor pro to, abych to celé dokončila a skutečně vydala.
Nastal happyend?
Ne. Ten kluk by mě dnes asi ani nepoznal na ulici. Nikdy jsme se vlastně pořádně neznali, jen jsme si psali SMSky. Nebyli jsme spolu ani na opravdovém rande. Dnes už má několik let přítelkyni a já se musím usmívat, když si na to vzpomenu. Ta jeho slečna mi dokonce napsala, že četla moji knížku, moc se jí líbila a je ráda, že je tady nějaká taková kniha o basketbalovém prostředí.
Takže všichni poznali, že jde o tohoto konkrétního kluka?
Kdo mě dobře znal, ten asi ano. Ale ono to bylo celkově dost univerzální. Univerzální hrdinka, univerzální hráč basketbalu. Mohlo vlastně jít o kohokoliv. Ani hrdinka není úplně jako já, nikdy jsem, myslím, nebyla tak bláznivá. Ale rodina Samanthy je hodně podobná té mé. Vycházíme spolu velmi dobře a jsme dobří kamarádi. Vždycky říkám, že jsme spíš takoví spolubydlící než rodina s dětmi. Bratr hrdinky je v knížce jen o rok mladší, ten můj je mladší o tři roky. Jinak je to založené na našich vztazích, zážitcích a podobně.
Hrála jste stejně jako hlavní hrdinka basketbal?
Hrála, ale nebyla jsem součás tí nějaké extraligy. Samantha přestane hrát basketbal kvůli zničenému kotníku, já mám sice také zdravotní problémy, ale u mě to nebyl důvod k tomu, abych skončila. Jen jsem jednoduše tenkrát odešla na vysokou školu do Prahy a začala žít úplně jiný život, měla jsem jiné kamarádky a tím to skončilo. Ale je pravda, že basketbal byl jen hrstka z toho všeho, co jsem kdy dělala. Jsem taková multifunkční.
Jaké další koníčky máte?
Vždy převažovaly taneční věci, nejdéle mi vydržel sportovní fitness aerobic, který jsem dělala jako dítě. V roce 2004 jsme se dokonce dostaly na mistrovství Evropy v Rotterdamu, to vlastně považuji za vrchol své sportovní kariéry. Protože nic z toho všeho, co jsem dělala, mi nevydrželo moc dlouho. V podstatě od všeho umím trochu. Když jsem přijela do Prahy na vysokou školu, tak jsem dělala irské tance, ale už zase přemýšlím o změně. Ale o mé lásce k irskému tanci bude další kniha, kterou mám momentálně rozepsanou. Pak jsem si také prošla obdobím jachtingu, protože můj táta je námořní kapitán a hodně jsme s ním jezdili jachtařit do Chorvatska. Vlastně dokonce i o jachtingu jsem psala povídky.
Kde si je můžeme přečíst?
Vyšly mi jako čtyřdílná série v Yacht Magazínu. Jako malá jsem vyrůstala na knížkách Arthura Ransoma, který psal knížky o dětech, které plachtí na jezeře. To mě hodně inspirovalo a chtěla jsem také psát příběhy z podobného prostředí.
Chystáte další knihu?
Momentálně jsem zaseknutá pár desítek stran před koncem a sbírám inspiraci a energii na dokončení. Opět se to týká mého osobního života a prostředí kolem mě. Jenže jsem momentálně v takové fázi, že hledám, kam v životě dál, jaký je vlastně ten můj cíl, a psaní mi v tom bohužel teď vůbec nepomáhá. Navíc jsem si našla další koníček, začala jsem šít vlastní šaty a halenky a moc mě to baví.
Jak vás napadlo zrovna šití?
Šla jsem jednoho dne do knihkupectví a chtěla si koupit nějakou knihu. Prohlížela jsem si různé tituly a narazila na titul „Láska na první steh“ od Tilly Walnes. Je to návod, jak začít s šitím úplně od začátku. Koupila jsem si ji a teď je z toho pro mě úplně nová závislost. Ušila jsem si pár retro šatů, sukní a halenek. Chtěla bych se to jednou naučit tak, abych mohla šít i pro kamarádky nebo si i případně založila nějaký vlastní e-shop s oblečením. Ale i to je ve hvězdách, se mnou člověk nikdy neví.