V minulosti (a ne tak dávné) nebyla žena za volantem příliš častý jev. Ještě před třiceti lety se po silnicích projížděla především auta jednomužná, v pátek a v neděli pak auta rodinná, téměř výhradně obsluhovaná muži. Ženy se za volant probojovávaly ztuha a většinou nerady. Málokterá měla z řízení potěšení. Ale argumenty, proč řídit, byly jasné. Pochopily totiž, že během jedné dobře naplánované cesty stihnou zařídit mnohem víc věcí. Zatímco pánové auto do té doby používali jako pohodlný prostředek, jak se někam dopravit (většinou z domova do práce a pak z práce domů), ženy ho povýšily na moderního sluhu domácnosti. Jenomže popojíždění mezi školou, obchody, lékarnou a čistírnou s mužem bývá často hororový zážitek, takže se chopily volantu raději samy.
Přestože je podle statistik dneska poměr řidičů a řidiček skoro stejný, stále mnoho pánů na ženy za volantem pohlíží jako na přírodní úkaz a předem očekávají, co za problémy způsobíme. Když se konečně některý z nich dočká, má připravenou zásobu peprných výrazů. Ví, že je třeba dobře artikulovat, aby se dalo odezírat, případně si pomůže výrazem ve tváři nebo posuňky a gesty. Staré mužské pořekadlo tvrdí, že auto, které řídí žena, je vlastně auto bez řidiče. Na tohle téma existuje spoustu vtipů a historek, internet je plný videí s ukázkami toho, co ženy-řidičky dovedou. Při zajíždění do vrat převrátí vůz na střechu, pokoušejí se zaparkovat tak dlouho, až zablokují veškerou dopravu, takže musí přiskočit mužský hrdina, který situaci bravurně vyřeší během pár sekund, nebo se marně snaží nastartovat na semaforech, což se jí povede přesně ve chvíli, kdy se rozsvítí červená...
Proti rozšířenému mužskému názoru však stojí statistiky ministerstva dopravy. Za posledních deset let v naší republice zavinily ženy necelých 18% dopravních nehod, zbytek obstarali pánové. Mimoto nehody zaviněné námi či ulomeným zpětným zrcátkem, zatímco následky nehod způsobených muži zacloumají často jejich i cizími životy. Řidičky totiž prý nemají potřebu soutěžit na silnicích, předvádět se, zbytečně neriskují a víc dodržují dopravní předpisy. Podle dopravních psychologů je to tím, že mají vyvinutější pud sebezáchovy a auto berou jako prostředek, který je doveze, kam potřebují, ne jako doplněk svého ega. Jestli je pravda, že do mužského světa vnášíme více citu, ohleduplnosti a jemnosti, proč by to nemělo platit i na silnicích?
Nic není černobílé, ani žena řidička. Existuje několik typů, my jsme je zařadili do čtyř skupin:
1. Řídí často a ráda Na silnicích je plně aklimatizovaná. Osvojila si spoustu mužských dovedností, nikdy nezdržuje auta za sebou, hlídá si, aby na zelené vždy vyrazila včas. Když pospíchá, umí udělat i takzvanou myšku. Občas častuje méně zdatné řidiče a řidičky peprnými výrazy s dobrou artikulací. Často telefonuje a při řízení se umí i namalovat.
2. Řídí často Zvykla si i na silnější provoz, nebojí se na křižovatkách bez semaforu. Má svoje auto ráda, protože ví, jak jí usnadňuje život. Vyzvedne děti z kroužků, nakoupí v supermarketu a ještě si stihne mezitím dojet třeba zacvičit. Dodržuje předpisy, nemá zapotřebí překračovat rychlost. Telefonuje zásadně přes handsfree. Výjimečně se jí stane, že při řízení zazmatkuje, hlavně když se pohybuje na neznámých místech. Její vůz mívá často jméno nebo přezdívku.
3. Občas jí nezbude než si sednou za volant Nesnáší cizí prostředí, složité křižovatky, tmu, předjíždění, rychlostní silnice a dálnice, protože na nich svojí pomalou jízdou vzbuzuje příliš pozornosti. Auto většinou používá na velký nákup v nejbližším supermarketu a na odvoz dětí k lékaři. Když jede s manželem, vždycky ho nechává řídit, nikdy za volant i přes jeho výzvy nesedá, protože nehodlá být „zase zpocená až za ušima“.
4. Neřídí Řidičský průkaz má doma v šuplíku, ani neví ve kterém. S největší pravděpodobností už stejně propadl před několika lety. Když veze domů nákup tramvají nebo autobusem, občas si sama sobě posteskne, že kdyby nebyla srab, nemusela by se tak dřít. Ale začínat s tím nechce. Nejen proto, že jí řízení připadá nebezpečné. Bere ho především jako mužskou záležitost a je rozhodnutá, si trochu toho staromódního luxusu, kterému se říká tradiční rozdělení rolí, nechat.
Ať už však patříme do jakékoliv z těchto skupin, stejně existují stále věci, které nás spojují. Máme rády, když má auto naši oblíbenou barvu, hezky to v něm voní a vždycky nám udělá radost, když je na sluneční cloně nad hlavou zabudované osvětlené zrcátko.