Sešly jsme se u jednoho stolku obě tak trochu pochroumané. Já s ortézou kvůli zlomeným obratlům z lyžování a Jana Šulcová s holí, protože si v létě zlomila krček a prodělala náročnou operaci kyčle. Nezbytně tak přišly jako první na přetřes otázky týkající se zdraví.
Souhlasíte s oním známým heslem Co tě nezabije, to tě posílí, anebo byste si některé nepříjemnosti a životní karamboly radši odpustila?
Slýchám to často, ale nijak se nad tím nepozastavuju. Snad je to pravda. Vím, že bolest prohlubuje a štěstí ohlupuje. Já bych byla radši hloupá, jen aby mě nic nebolelo. Ale možná mě osud chtěl naučit větší trpělivosti.
A povedlo se mu to?
Nevím, jestli jsem složila nějakou zkoušku, ale trpělivost mám teď nevídanou. Byla jsem zvyklá stihnout pět věcí najednou. To teď nejde. Ale Karel Höger mě naučil, že člověk nesmí nikdy zklamat diváka. A tak hraju už od začátku října i s tím zlomeným krčkem, pořídila jsem si takovou hezkou hůlku. Divadlo je totiž úžasné antidepresivum. To je takové štěstí, když přijdou lidi a baví se, a vy si říkáte, že i kdyby tam byl jeden jediný člověk, který zapomene na své starosti, tak ta práce má smysl. Divadlo jsou Lurdy. Stella Zázvorková mi kdysi řekla, že ať se dostanu do jakékoli situace, tak mi z toho pomůže jedině jeviště. A měla pravdu. To je i motto mého života: jediný důvod, proč herec nestojí na jevišti je ten, že je mrtvý.
Na kterých jeviších vás tedy momentálně můžeme vidět?
Hraju v představení Divadla Bez zábradlí Tři muži na špatné adrese a pak ve spolku Háta Klíče na neděli a Prolhanou Ketty. A taky v našem rodinném divadelním spolku Famílie. Mladší dcera Rozárka je producentka, její muž režíruje a starší dcera Terezka dělá kostýmy a plakáty. Je to zájezdové divadlo, ale hrajeme i v Praze. Momentálně máme dvě hry. Velký holky nepláčou, ta má velký úspěch, už měla sto repríz, a Lháři. Mimochodem v tomhle představení hraje i Rozárka. Říkala: „Mami, to přece žádné herečce nemůžu dát.“ Protože tam má jen jednu větu na konci. Tak jsme se sešly na jevišti, i když ona vůbec není herečka. Je nesmírně pracovitá a já ji pořád přemlouvám, ať trochu ubere, protože má dvě děti a je v jednom kole.
Je hyperaktivní po vás?
Genů se člověk prostě nezbaví. Starší dcera je přesný otisk svého otce, třeba i v tom, že když pije kávu, tak na dně vždycky dva tři centimetry nechá. I pří- stup k životu má po něm. Rozárka je zase můj otisk. Ale na rozdíl ode mě je diplomatická.
Vy nejste diplomatická?
Učím se to. Vím, že jsou pravdy konstruktivní a pravdy k ničemu. Když vám řeknu, že byste měla být o deset centimetrů nižší, tak je to pravda nanic, protože to byste si musela uříznout nohy u kotníků. Už to umím rozlišit. Hlavně mě k tomu vede láska k lidem. Není třeba ubližovat. Vím dobře, jaký je před premiérou tlak na psychiku, takže k hysterii či nějaké neadekvátní reakci mají všichni blízko. Herci mají jinou nervovou soustavu. Bodejť by ne, když padesát let hrajete jeden den královnu, druhý den prostitutku, třetí den vražedkyni a čtvrtý den starou nemocnou paní. Všichni bychom měli mít invalidní důchod na psychiku.
Nikdy jste nelitovala, že jste si vybrala tak náročné povolání?
Někdy si říkám, proč nežiju normální život jako ostatní. Ale jsem šťastná, že jsem si tuhle profesi vybrala. Marián Labuda mi jednou vyprávěl, jak přijde po celém dni do divadla a je tak utahaný, že si neumí představit, že se převlékne do kostýmu. Nakonec se samozřejmě převleče, vystoupí a je skvělý jako vždycky. V hledišti jsou odpočatí natěšení lidé. Představení skončí a on je šťastný a domů jdou zničený lidi. Tohle je divadlo. Jenom ho nesmíte hrát každý den, protože to vás uštve.
Natočila jste spoustu filmů a stejně jste pořád Kateřina Horáková z komedie S tebou mě baví svět. Údajně ale nemáte ráda, když se vás na ni ptají?
Jeden čas jsem toho měla skutečně plné zuby. Ale už mě to přešlo. Jsem šťastná, že se ten film líbí a že ho má každý doma na videu. Protože dokud nenatočíte S tebou mě baví svět, Limonádového Joea nebo Pyšnou princeznu, můžete udělat třeba dvě stě filmů a lidi na to zapomenou.
Co podle vás způsobilo ten ohromný úspěch filmu?
Je o fungujících rodinách. A tu by chtěl každý. Ale málokdo je schopný pro to něco obětovat. Čím je ten film starší, tím je aktuálnější. Marie Poledňáková je obrovská pozorovatelka života a ohromně to umí s dětmi. Věděla, komu dát šanci, děti vybírala snad z pěti tisíc. A byly úžasné. Říkaly nám půl máma a půl táta. Jenom s Matýskem to bylo komplikovanější. Když usnul, byla pauza. Teď je už o hlavu větší než já a na natáčení si vůbec nevzpomíná, protože mu byl rok.
Setkali jste se pak ještě někdy?
Jistě, vídáme se pořád. Se všemi dětmi, až na Pepína. A je to vždycky moc příjemné setkání. Když byl Pavel Nový nemocný a ležel v sanatoriu v Kladrubech, jeli jsme za ním celá parta.
Vaše nejslavnější role je komediální, ale vy jste byla ohromná studnice humoru už zamlada. Říkají vám dokonce královna bonmotu. Kde se to ve vás vzalo?
Nevím, jak jsem k tomu přišla, to je prostě dar. Vzpomínám, jak jsem šla kdysi na párty a jedna Američanka se mě vyptávala na mou kariéru a přitom jí evidentně zajímala jako loňské srážky v Ugandě, čili vůbec. A pak si začala stěžovat, proč my tady v Čechách jsme takoví depresivní. „Podívejte,“ povídám, „lidi u mého stolu se už hodinu smějí, a u toho vašeho se řeší kariéra a všichni se nudí.“ V životě je humoru strašně zapotřebí, je to náplast na všechny bolesti světa. Jen jednou jsem se k smrti vyděsila, že jsem ho ztratila. V roce 1997 jsem prodělala dvě těžké operace. Ležela jsem v nemocnici a smysl pro humor nepřicházel. Pak jsem ale v televizi viděla pořad s Mirkem Horníčkem, který říkal, že smysl pro humor se neztrácí stejně jako hudební sluch. A měl pravdu. Uzdravila jsem se a humor se vrátil.
Jak vnímáte stáří?
Jednoho dne za sebou zavřete dveře a za těmi dveřmi nezvratně zůstane slovo mládí. Uvědomíte si to, a ne že byste zrovna jásala. Ale pak si řeknete, nejsem dostihová kobyla, abych měla šanci vyhrát dostih mezi druhým a pátým rokem života. Nelíbí se mi jen jedna věc – člověk strašně zoškliví. Jinak mi stáří nevadí. Naopak. Už nemusím uběhnout stovku za deset, už nemusím hrát Julii, už bezpečně vím, že nechci žít s žádným chlapem...“
Skutečně vám muži nechybí?
Když už žijete sama přes dvacet let, tak si neumíte představit, že by tu byl někdo, s kým byste se začala poznávat a srovnávat. Ale problém většiny žen je, že nedokážou žít samy. K samotě je totiž zapotřebí hodně statečnosti a hodně lásky k životu. Mnohem horší je být bez přátel než nemít partnera. A já naštěstí přátele mám, ženy i muže. Mám kamarády od šesti let, a to i na život a na smrt. To ale neznamená, že někdo nemůže mít krásný nový vztah třeba v sedmdesáti. Láska kvete v každém věku. Důležité je, aby se muž choval k ženě jako ke královně a žena by měla být citlivá a laskavá. Což často nejsou ani jeden ani druhý.