Radka Fišarová: Edith Piaf se mi vůbec nelíbila

Zábava 2. ledna 2016

Celosvětově nejmladší Evita nebo také česká Edith Piaf. To je zpěvačka Radka Fišarová, která se po sedmnácti letech znovu postavila na jeviště jako Eva Perónová. Tehdy roli zcela propadla, dnes už na ni pohlíží trochu s odstupem. Má totiž spoustu další práce. Třeba Edith Piaf zpívá už celých patnáct let. A to přitom na začátku neuměla ani slovo francouzsky...

Chtěla jste zpívat odmalička?

Asi ve dvou letech jsem začala závidět mojí sedmileté sestře její neuvěřitelně bohatý repertoár a od té doby jsem se snažila ji přezpívat. To byl můj motor. Tím, že já i ségra jsme měly po tatínkovi od přírody dáno, tak nás to k muzice táhlo opravdu odmalinka.

A tak jste už ve čtyřech zpívala v Bambini di Praga. V sedmi jste ale odešla. Proč?

Paní Kulínská mi moc pomohla. Nejenže Bambini hodně dbají na správné dýchání a velikou disciplínu, ale ona mě nasměrovala k sólovému zpěvu, protože poradila rodičům, že když se neustále ve sboru snažím všechny překřičet, bude sólový zpěv lepší. Rodiče nás se sestrou vedli ke kytaře, mandolíně a banju, na které hrál táta. A od rána do večera jsme zpívaly. Vlastně jsem si až v dospělosti, po hrozně dlouhé době, uvědomila, že je zpěv moje profese. Já to nikdy jako práci nebrala a dodneška výjimečně se mi stane, že si řeknu, že jsem si něco odpracovala. Je to pořád ze všeho nejvíc zábava.

První kapelu jste měla tuším v šesti. Opravdu se jmenovala Fišle?

Táta si tehdy zlomil nohu a jeho kolega ho vezl do nemocnice. No a jak si povídali, tak zjistili, že každý z nich má dvě dcery, které se věnují muzice. A táta vymyslel, že bychom mohly založit folkovou dívčí kapelu Fišle – Fiš jako Fišarovy a Šle jako Šlengrovy. S tou jsme se přihlásily třeba na první Portu (soutěžní hudební festival, pozn. red) nebo jiné folkové festivaly. Tím začala naše koncertní cesta.

Jak dlouho vám to vydrželo?

Když mi bylo dvanáct, začaly jsme se s holkama míjet. Přece jen jim bylo šestnáct, sedmnáct, což se tlouklo. Táta mi tedy pomohl najít muzikanty ke mně věkově bližší a vznikla kapela Auris, se kterou jsem zpívala až do svých devatenácti. Byla jsem jediná dívka mezi třemi kluky. A spolu jsme sjezdili spoustu festivalů a několikrát jsme vyhráli Portu.

Neuteklo vám trochu kvůli kapelám dětství?

Vůbec. Kromě hudby jsem měla hodně dalších koníčků – angličtinu, atletiku nebo tanec, přesto jsem měla čas i na to, abych si doma jen tak hrála.

Neplnil si váš táta jen nějaký svůj sen?

Je pravda, že táta byl náš hudební motor. Domlouvání a zapisování do soutěží a na festivaly zas řešila maminka. Takže rodičům jednoznačně vděčím za mnohé. Oni sami ale žádné nenaplněné pěvecké ambice neměli. Prostě viděli, že nás zpěv baví, tak nás podporovali. To ostatně mají dodneška. Jakmile vidí třeba u vnoučat, že je něco baví, všemožně je podporují.

Byla jste si jistá, že se chcete zpěvem živit?

Chtěla jsem studovat stavební průmyslovku, aby ze mě mohla být architektka interiérů, ale zkoušky na konzervatoř byly dřív, a když jsem je udělala, už jsem na průmyslovku nešla.

Kdy jste se dostala k muzikálu?

Už s Aurisem jsme hráli některé písničky z muzikálu Vlasy a muzikálové hudbě jsem se hodně věnovala i na konzervatoři. A když se sem Vlasy dostaly v divadelní verzi, šla jsem na konkurz. Byl to jeden z prvních muzikálů tady v Čechách a byl i prvním v mém profesním životě.

A po Vlasech přišla Evita. Byla jste dokonce celosvětově nejmladší představitelkou této role. Vzpomínáte?

Bylo mi dvacet a žila jsem jen jí. Zkoušeli jsme osm hodin denně a během jednoho roku jsem Evitu hrála asi stoosmatřicetkrát. Takže to bylo opravdu intenzivní. Při obtížnosti takové role ani nemůžete mít v hlavě nic jiného. Každopádně mě vždycky mrzelo, že jsme to nedotáhli k dvousté repríze. Ovšem díky tomu, že mě letos Monika Absolonová doporučila jako svoji náhradu (Monika odešla na mateřskou, pozn. red.) v divadle Studio DVA, kde se Evita nyní hraje, jsem měla možnost svou dvoustovku zdolat.

Evitu zpíváte po sedmnácti letech. Jaký je mezi tou dávnou a současnou rozdíl?

V těch dvaceti byla vlastně stejná jako tehdy já. Byla hrozně „hrrr“ a chtěla se na tisíc tři sta procent věnovat jen jedné věci. Já to měla stejně, pro mě neexistovalo nic než představení. Ona ale byla větší buldozer. A dneska? Člověk je ovlivněný tím, že má rodinu, povinnosti, další muzikály. A zatímco předtím jsem se s ní chtěla strašně ztotožnit, teď už se na ni dívám s pocitem: „Ty jo, holka, to bylo rychlý... škoda.“ Vzestup nahoru byl úžasný, ale pád dolů hrozný a ona se vlastně nikdy nedožila mého věku. Říká se, že lidé, kteří žijí rychle, žijí také krátce, a Evita je toho ukázkou.

Dnes se vám říká česká Edith Piaf.

Ve dvaadvaceti jsem dostala nabídku zpívat v baletním představení pro Plzeňské komorní divadlo. Edith Piaf se měla původně pouštět ze záznamu, pak si to ale choreograf Libor Vaculík rozmyslel a vytvořil dvojroli Edith, kdy jedna tančí a druhá zpívá. Když jsem nabídku přijala a dostala od Petra Maláska nahrávky, vůbec se mi nelíbily. Říkala jsem si, jak ta paní divně bzučí a že se tohle nikdy nenaučím.

Vy jste neměla zkušenost se šansony?

Vůbec. Samozřejmě jsem znala paní Hegerovou, ale mně prostě přišlo, že šansony zpívají staří lidé.

A proč vás tedy oslovili? Uměla jste vůbec francouzsky?

Vůbec ne. Byla to náhoda, prostě to tak asi mělo být. Když jsem si začala číst životopis Edith Piaf, zjistila jsem, že jsme narozené ve stejný den. Tenkrát jsem si řekla, že to tam prostě mám, jenom to ještě nevím. A pak mi šla Edith pod kůži. Texty jsem si vypsala foneticky a naučila se je.

Vám nevadilo, že textům nerozumíte?

Měla jsem překlady, takže jsem věděla, o čem zpívám, a to mi stačilo. Opravdu je zvláštní, že mi asi pět let vůbec nevadilo, že neumím ani slovo. Jenže potom přišly nabídky na různé francouzské akce, začala jsem sbírat další francouzské písničky. Jednou za mnou běžel nějaký pán a chrlil na mě asi dvouminutový monolog, a když jsem se po těch nekonečných minutách dostala ke slovu a řekla mu, že nerozumím, byl šokovaný. Také toto setkání bylo jedním z těch, která mě motivovala, abych se začala francouzsky učit.

Dneska už byste se ve Francii domluvila?

Domluvila bych se bezvadně anglicky. Francouzsky bych si asi objednala jídlo a zeptala se kudy kam. Nemám odvahu. Je lepší, když se člověk učí jazyk jako dítě a má v sobě dětskou bezprostřednost. Ale pro mě je důležité, že už se ve francouzštině orientuji a vím, jak se pojí věty. Když na mě někdo začne mluvit, tak aspoň z části rozumím a dokážu na to reagovat.

Tak mě napadá, byla jste vůbec někdy v Paříži?

Přesedali jsme na pařížském letišti cestou do Brazílie. A jednou jsem se dostala i přímo do Paříže. Ale mojí Eiffelovkou je Petřínská věž.