Na začátku listopadu oslavila Anna Wintour čtyřiašedesáté narozeniny a dnes ve světě módy a showbyznysu neexistuje člověk, který by ji neznal.
Je považována za nadanou vizionářku a stejně tak za mimořádně přísnou šéfovou. Módní návrháři se modlí, aby jejich nové kolekce „neodstřelila“, celebrity se snaží dostat do jejího hledáčku, aby se objevily na titulní straně prestižního módního měsíčníku Vogue, který řídí.
CESTA NA TRŮN
Už v dospívání měla jasno: „Jednou budu šéfredaktorkou amerického Vogue.“ Určitě ji v tomto rozhodnutí ovlivnil její otec, v té době pracující coby editor britského deníku The Evening Standard. S Annou se často radil, jak udělat titulní stránku poutavější pro mladé čtenáře.
Pokud dal na její radu, musel uznat, že jeho jediná dcera měla pravdu. V šestnácti opustila prestižní střední dívčí školu North London Collegiate, z čehož její rodiče nebyli nadšeni. Přihlásili ji do speciálního módního kurzu a historie se pomyslně opakovala. Po pár lekcích se Anna zařekla, že na další hodině ji už nikdo neuvidí. „Módu buď znáš, nebo ne,“ zněla jasná odpověď mladinké dcery otci.
Nepolemizoval s ní, věděl, že Anna si vždy bude stát za tím, co řekla, a půjde za svým snem. Zakrátko začala pracovat v módní redakci Harpers & Queen a byla štěstím bez sebe. Dělala to, co ji bavilo nejvíc. Svého snu se nevzdávala, ale musela si na něj 18 let počkat.
Mezitím prošla britskými Vogue a House & Garden, následoval její odjezd do New Yorku, kde pracovala pro Harper’s Bazaar, v roce 1986 se vrátila do Londýna na post šéfredaktorky britského Vogue a za dva roky byla pověřena řízením americké „módní bible“, jak se měsíčníku Vogue přezdívá.
Co si asi myslí manžel, texaský milionář Shelby Bryan? 
ANNA VERSUS DIANA
Třebaže o Anně Wintour kolují zvěsti, po kterých by se jí coby své nadřízené bál asi úplně každý, oproti Dianě Vreeland, která byla jednou z předchůdkyň Anny na postu šéfredaktorky amerického Vogue (konkrétně v letech 1963 až 1971), je prý anděl. Zasvěcení, kteří obě výše uvedené dámy měli příležitost poznat blíže, tvrdí, že Diana byla mnohem „ostřejší“ šéfovou. Mnohé o tom vypovídá i vzpomínkový dokument Diana Vreeland: The Eye Has To Travel, který spatřil světlo světa společně se stejnojmennou knihou, a to v září loňského roku, tedy třiadvacet let po Dianině smrti.
JAKO PŘES KOPÍRÁK
Každý den dodržuje striktní režim, který porušuje pouze v případě nemoci. Vstává v šest ráno, následuje hodina tenisu, po ní snídaně. Ve čtvrt na osm už jsou připraveni stylistka a kadeřník, kteří si berou do parády její zevnějšek, a pak už ji osobní řidič převáží do kanceláře, kam s železnou pravidelností vchází v osm hodin.
Zatímco ve filmu Ďábel nosí Pradu měla Miranda v podání Meryl Streep dvě asistentky, ve skutečnosti jsou Anně k dispozici asistentky tři. Ledová královna Anna si velmi pečlivě vybírá, kdo s ní bude pracovat. Od všech vyžaduje ty nejlepší výkony.
Je schopná těsně před uzávěrkou čísla vyhodit článek nebo set módních fotografií, který se jí nezdá dostatečně atraktivní, a redakce má „o zábavu“ postaráno. Další zásadou, kterou Anna už několik let neporušila, je vypínání mobilu v průběhu rychlého oběda (nejčastěji si objednává mírně propečený steak se zeleným salátem).
A pro zajímavost, oběd je jejím posledním jídlem, pak už jen tekutiny. Do postele uléhá nejpozději v půl jedenácté. Pokud se rozhodne navštívit nějakou společenskou akci, přesně po deseti minutách odchází.
Výjimkou jsou jen módní přehlídky, na které přichází první a poslední je opouští. Od svých čtrnácti let nezměnila střih vlasů. Její perfektně střižené mikádo k ní patří, stejně jako tmavé brýle, sukně pod kolena, nenalakované nehty a otevřené lodičky tělové barvy od Manola Blahnika. Nosí je od roku 1994, má několik totožných párů vyrobených na míru.
S dětmi z prvního manželství - dcerou Bee a synem Charliem.
PROTI PROUDU
Wintour je jednou z nejlépe placených šedých eminencí světa módy. Její měsíční plat činí údajně dva miliony dolarů. Pro mnoho žen může být živoucím příkladem toho, že když člověk chce, dosáhne, po čem touží.
Jistěže má Anna řadu nepřátel. Proč asi? V tomto směru hraje zcela určitě prim závist. Jedinou výjimkou jsou jen ochránci zvířat, protože Anna miluje kožešiny, které pochopitelně ve Vogue prosazuje.
Na druhou stranu je tato Železná lady módy velmi solidární. Po útoku na americká „dvojčata“ se angažovala v prodeji speciálních triček určených k pomoci všem pozůstalým, jinými dobročinnými aktivitami pro změnu vybrala už více než 10 milionů dolarů na boj s nemocí AIDS.
Aby své podřízené „dokopala“ k co nejlepším výkonům, záměrně vyvolává atmosféru stresu, většinou na poradách, které začnou dříve, než bylo naplánováno, a jsou velmi krátké. Anna věří jen sama sobě, svým instinktům.
Když usedla na židli šéfredaktorky britského Vogue, kompletně vyměnila redakci, připravené materiály - především fotoeditorialy - vyhodila a vydavatelství způsobila ztrátu dvou milionů dolarů. Tuto ztrátu ovšem vydavateli „vrátila“ už druhým vydáním pod svým vedením. Anna opravdu ví, co dělá. Už řadu let.