Renata Drössler: Suchému do Semaforu jsem zavolala kurážně sama

Co byste dělala, kdybyste se ocitla v životní situaci poslední královny Francie, Marie Antoinetty?

Tak to opravdu nevím. Možná bych svým chováním dost překvapila sebe i okolí…

Myslíte, že si Marie Antoinetta někdy zpívala?

Citliví lidé hudbu vnímají a rádi se jí poddají. A jsem přesvědčená, že Antoinetta citlivá byla, takže si určitě i zpívala. Ostatně, měla k tomu dost vhodných příležitostí, pořádala jeden večírek za druhým. Spoustou z nich se jistě prozpívala až do rána.

Jak to bylo s vašimi hudebními začátky?

Vyrůstala jsem v prostředí, kde byl kolem mě zpěv pořád, i když ne na profesionální úrovni. Tatínek mě brával na zkoušky sboru, což nebylo zrovna dvakrát záživné. Jen tak sedět a poslouchat rozezpívávání, to mě moc nebavilo. S maminkou jsme pak vždycky zpívaly dvojhlasně u mytí nádobí polské lidovky. Jsem z rodiny českých Poláků. Každé dítě má svůj tajný svět, kam utíká a kde se cítí šťastné. Pro mě byla tímhle světem právě hudba a zpěv.

Takže jste si jen tak snila a zpívala si pro sebe?

Přesně tak. Zpívání mě vždy bavilo. Zpívala jsem, kde se dalo. Pořádala jsem koncerty u nás v obýváku a zvala jsem na ně kamarádky. Mikrofonem byla zásadně žárovka. Takže jsem si snila a šla za svým snem. A na téhle cestě se postupně vyskytovaly nejrůznější okolnosti, které mě postrkovaly dál. Jednou mě vlna života poponesla směrem k činohře, jednou ke zpěvu. A jsem za to vděčná.

Po gymnáziu byla tedy konzervatoř jasnou volbou?

Původně jsem měla jít na pedagogickou fakultu, ale protože jsem na gymnáziu hrála ve školním divadle, přišel za mnou Karol Suszka, umělecký šéf Těšínského divadla, jestli nechci jít studovat herectví do Polska. Sice jsem si tehdy myslela, že herečky musejí být krásné a já jsem jako dospívající dívka nebyla v tomto směru nijak sebevědomá, přesto jsem to zkusila a zkoušky udělala. Jenže bohužel to bylo v roce 1981, kdy byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav, a tak jsme tam jít studovat nemohli a poslali nás na pražskou DAMU.

Po studiích jsem získala angažmá na polské scéně divadla v Českém Těšíně a pak jsem šla na rok do Katowického muzikálového divadla, kde jsem mimo jiné hrála v Čaroději ze země Oz. Sice jsem si v roli zlé čarodějnice příliš nezazpívala, ale zase jsem mohla nahánět strach dětem. (směje se)

A pak přišla nabídka ze Semaforu…

Ne, nabídka ze Semaforu nepřišla. Byla jsem to já, tehdy už s dostatkem kuráže, kdo zavolal panu Suchému. Zeptala jsem se ho, jestli nepotřebuje výbornou zpěvačku, herečku a tanečnici, která měří metr osmdesát. Řekla jsem mu, že jestli chce, tak mě může mít. (smích) Opravdu jsme se pak sešli a pan Suchý pro mě dokonce dopsal postavu Františky do hry Kytice. V Semaforu jsem hostovala téměř šest let, a tím vlastně začala moje divadelní pouť Českem. Už během účinkování v Semaforu jsem získala jednu z rolí v muzikálu Dracula, a musím říct, že na něj jako na svůj první velký muzikál moc ráda vzpomínám.

Ve kterých muzikálových rolích vás můžeme vidět dnes?

Téměř devatenáct let už hrajeme muzikál Edith a Marlene. V něm jsem od jeho premiéry v Mostě, kde jsme ho hráli asi dva roky. Následně ho koupilo Divadlo pod Palmovkou, které mě angažovalo jako Marlene Dietrich a Hanu Seidlovou jako Edith Piaf. Od té doby ho hrajeme. Pořád je hodně populární, takže ho budeme hrát i dál. Teď hraju také v muzikálu Antoinetta tady v Divadle Hybernia, což je původní český muzikál. Hraju markýzu de Tourzel, guvernantku malého prince.

S Marlene Dietrich jste si vizuálně trochu podobná. Co vám říká její osud, její osobnost?

Byla to inteligentní a krásná žena, ale také dokonalá manipulátorka. Milovala krásu, hlavně tu svoji... Nebyla to bůhvíjak skvělá zpěvačka, ale měla sílu přesvědčování. Nakonec umřela sama všemi opuštěná. Byla to její volba. Já bych takhle skončit nechtěla. Miluju lidi, všechny ty figurky na šachovnici mého života. Snažím se hrát poctivě, neprohrát a pro výhru neničit lidi kolem sebe.

Co znamená pro Renatu popularita? Proč si zvolila za svůj žánr zrovna šanson? A jak se dívá její okolí na to, že po rozvodu začala žít s ženou? Přečtěte si v nové Vlastě 28/2014!