Černobílé fotografie mají zvláštní atmosféru a sílu. Jako by ukazovaly svět pravdivěji. Vyvolávají pocit, že vidíme hlubší podstatu reality, skutečnost zbavenou povrchního pozlátka. A pokud jde o černobílý fotoportrét, platí to dvojnásob...
Portrét včera a dnes
Může se někdo divit, že tento psychologický efekt začali využívat také návrháři interiérů? Černobílý fotoportrét zdobí zdi našich soukromých interiérů už poměrně dlouho, používat se začal v první polovině minulého století. Ovšem fotografický portrét nazvětšovaný do nadživotní velikosti je v souvislosti s civilním obytným interiérem poměrně novinka.
K vidění jsou často známé i méně známé portréty hvězd filmového a hudebního nebe, obvykle se objevují v halách nebo v obývacích pokojích. A protože každá z nich reprezentuje svým životním příběhem jistý názor a životní styl, dáváme tak vlastně najevo, kdo jsme (nebo kdo bychom chtěli být) a co si o světě myslíme. Jinou kategorií jsou lidé, kteří si na stěnu umístí raději velký černobílý fotoportrét člověka, kterého milují – dítěte, rodiče, manželky, přítele...
Vytvářejí tím iluzi neustálé přítomnosti někoho, kdo stojí ve středu jejich života, a z takového fotoobrazu pak čerpají energii. Ale co umělecká kvalita takového snímku? Ta se neřeší. Často právě nedokonalost fotky nám znovu a znovu připomene intimní okolnosti, za kterých fotka vznikla. Jinou otázkou ale je, zda takové snímky patří do veřejného prostoru...
Většina designérů se shoduje v názoru, že ne, a tak radí umístit je do soukromých zón bytu, tedy tam, kam má kromě vás přístup jen váš partner – do ložnice nebo do pracovny.