Milenka nebo rakovina?!
Když se narodily děti, byl blahem bez sebe. Nejdřív Janinka a po dvou letech Toník. Neviděli jste laskavějšího tatínka. Pořád je pusinkoval, uměl se o ně postarat od úplného narození. Často jsem ho přistihla, jak v noci nespí a dívá se na mimina jak na svatý obrázek. Žili jsme si krásně. Janince bylo jedenáct a Toníkovi devět, když se všechno nějak zvrtlo. Jak jsem říkala, jako když najednou svého tak dobře známého člověka nepoznáváte. K dětem se choval pořád láskyplně, ale ke mně byl odtažitý. Ne zlý nebo protivný, ale jako by tam nebyl, jako by byl myšlenkami pořád jinde. Chvíli jsem to přičítala změnám u nich v práci, to se ví, že to muži těžce prožívají. Zeptala jsem se ho na to, protože nikdy neměl potíže mi cokoli svěřit, ale že prý ne, že všechno je při starém a fajn. „Tak co se děje, vidím, že o něčem pořád přemýšlíš,“ vyptávala jsem se. Ale jen zavrtěl hlavou a sevřel rty, že ne, že se neděje nic, co bych měla vědět. Trvalo to asi dva měsíce a já si začala dělat starosti, jestli není nemocný, jestli mi netají nějakou závažnou věc. „Musíme si promluvit, Milane, řekni mi, co se děje,“ přitulila jsem se k němu v noci v posteli a doufala, že noc a přítmí a ticho kolem ho rozmluví. Však jsme si takhle povídali stokrát. „Nic se neděje,“ odpověděl mi po tak dlouhém mlčení, že i úplný hlupák by pochopil, že to není pravda, že se děje něco moc divného. „Proč mi to nechceš říct? Copak jsme měli mezi sebou někdy nějaké tajnosti a překážky? Přece po těch letech víš, že mi můžeš říct cokoli, jsem tvoje žena a vždycky jsme stáli při sobě.“ Hrozně dlouho zase mlčel, až jsem začala šílet. „Nejsi nemocný, nemáš rakovinu nebo tak něco?“ Zavrtěl hlavou: „Neboj se, tak jednoduché to není.“ Prokrista, když rakovinu považuje za něco jednoduchého, jaká hrůza se mi asi děje za zády? „Prosím, Milane, řekni mi cokoli, já tohle už nevydržím. Slibuju, že to zvládnu.“
