Osahávání nádoru
Z chemoterapie jsem měla strach. Nevadilo mi, že mi vypadají vlasy, ale bála jsem se zvracení, o kterém jsem slyšela.“ Obavy se ale posléze ukázaly jako zbytečné. „Tím nechci říct, že je chemoterapie sranda. Čím více jich za sebou člověk má, tím více je unavenější a slabší, ale není to taková hrůza, jak si lidé představují.“ Po čtyřech měsících, kdy docházela na chemoterapie v rodném Chomutově, mohli lékaři ve FN v Hradci Králové nádory konečně vyjmout. „Předtím jsem je ale nechala osahat známým i kolegům a kolegyním v práci, aby měli představu, jak vypadají. Že to nejsou jen „pecky od třešní“ pod kůží. Nevadilo mi to, stejně jako samotné mluvení o nemoci. Přece není, za co se stydět. Svěřovala jsem se ohledně rakoviny všem, kteří byli ochotni poslouchat. Stavěla jsem se k tomu optimisticky a věřila, že tu mrchu porazím,“ vzpomíná Milena.
Vypadaly jí vlasy? A jak se smířila s parukou? Čtěte na další stránce!
