Život bez vlasů
„Protože mám světlé vlasy, nebyly po bytě moc vidět. Že mi padají jsem si všimla až když mi chyběly na hlavě. Tak jsem řekla synovi, ať přijde s mašinkou a dílo dokoná. Když skončil, zeptala jsem se ho, jak vypadám. Odpověděl, že jako brácha.“ Až v ten okamžik si koupila paruku, kterou si nasazovala pokaždé, když šla ven. „V létě mi v ní ale bylo horko, tak jsem si ji sundávala – ve vlaku, v čekárně, kdekoli. Když jsem to udělala, cizích pohledů si nešlo nevšimnout. Lidé se ale většinou jen usmáli a chápavě přikývli.“ Milena kromě operace, která proběhla v nemocnici v Hradci Králové v říjnu 2010, podstoupila dohromady sedm chemoterapií a 31 ozařování. „Po Novém roce 2011 mi už začaly růst vlasy i řasy. Vším jsem prošla celkem v pohodě. Moje známá říká, že jsem se rakovinou prosmála. Hodně mi pomáhali synové, kamarád Jirka, který mě vozil na chemoterapie, procházky přírodou a můj kocour Matýsek. Samozřejmě také lékaři, bez kterých bych tu dnes už nebyla, a také členství v pacientských organizacích Onko Unie a Kapka 97, ve kterých jsem poznala spoustu úžasných žen, které řešily stejné onemocnění.“
