Lenka Vlasáková: Lidi mě na ulici nepoznávají

Tvrdíte, že u vás není nic nového? Vážně?

Soukromě děti rostou. Sofie je na střední škole na UMPRUM, Max je v první třídě. Já zkouším v Divadle Na Jezerce představení Darda. Hraju tam čtyři postavy: nejlepší kamarádku, šestnáctiletou dceru, takovou depresivní paní a německou spisovatelku.

Ke které z těch postav máte nejblíž?

Asi k té nejlepší kamarádce.

Kdo je vaše nejlepší kamarádka?

Jmenuje se Tereza Havrdová Kovaříková. Ona je člověk, který, když je mi blbě, přijede třeba ve dvě ráno. Není z naší branže, ale její rodiče byli umělci. Takže herecké prostředí zná a nepřijdu jí divná.

Podle vás jsou herci divní?

Jsme emotivně mnohem výraznější. Ale když budu mluvit sama za sebe, tak lidi si mě k té herečce, kterou znají z televize nebo filmu, hned nepřiřadí. Jsem pro ně od pohledu strašně normální a nenápadná.

Konkretizujte prosím slova „strašně normální“.

Jsem obyčejná, ve společnosti se nijak hlučně neprojevuju, neplním noviny žádnými skandály.

Natočila jste tolik filmů, hrajete v populárním seriálu Ulice – nejde mi do hlavy, že vás lidé nepoznávají.

A víte, že mi to vůbec nevadí? Honza (herec Jan Dolanský – pozn. aut.) to má přesně naopak. Dokáže na sebe přirozeně strhnout pozornost. Začne vyprávět historky a je ho všude plno.

Takový Vladimír Menšík v mladším provedení.

Přesně. On je zkrátka temperament. Já v sobě tuhle potřebu upoutat nemám.

Je vám v soukromí na obtíž, že jste s manželem herci?

Ve věcech praktického rázu ano. Například dnes večer oba hrajeme, takže ani jeden nebudeme doma s dětmi. Já si společné vystupování užívám, ale pro rodinný život, v těch praktických věcech to není nic moc. Jistý novinář se mě zeptal, jak to děláme, aby jeden z nás byl večer s dětmi. Vůbec jsem jeho otázce nerozuměla. To prostě nejde zařídit a zkrátka se stává, že oba máme představení, tudíž nemůžeme být doma.

Možná čekal odpověď, že máte chůvu.

Spíš očekával nějaký návod. Třeba že přinesu do Národního divadla harmonogram a řeknu jim: „Tyhle dny nemůžu hrát, protože to má představení nebo natáčení můj muž. A vy se podle toho, prosím, zařiďte.“ Což je naprosto nereálné a zároveň směšné, protože takhle to v naší branži nefunguje.

Bez které ze svých vlastností byste se obešla?

Asi bych měla dávat najevo, že jsem unavená.

Neděláte to?

Byla jsem vychovaná k tomu, že si člověk nemá stěžovat. Přitom je přece normální být utahaná nebo nemít na něco náladu. Když vidím, jak se lidi seběhnou, když někdo projeví slabost, ptám se, kde dělám chybu. Protože když se o to pokusím já, nikdo mi nepomůže. Ostatní mají pocit, že já přece všechno vydržím a zvládnu. Říkají, že na ně působím jako „turbožena“, a nenechají si to vymluvit. A tak se učím ukazovat svoje hranice a to, že jsem třeba někdy i slabá. Ale nějak se mi to nedaří, což mě štve.

Nedokážu si vás představit naštvanou.

Tak to byste se divil! Dokážu se pořádně naštvat. Kdo mě zná víc, moc dobře to ví.

Dokážete být dominantní?

Ale já jsem v naší rodině ten řídicí prvek. To já rozděluju úkoly. Než jsem dorazila na povídání s vámi, musela jsem rozepsat harmonogram na další týden: kdo kde má kdy být, pro co zajít, kdo koho vyzvedává ze školy, kdo zařídí tohle a kdo tamto...

Zdědilo nějaké z dětí vaši dominanci?

Myslím, že Sofie. U Tondy ještě nevím. Ale vlastně i Max, ten má taky potřebu mít věci pod kontrolou, sám si je řídit. Amálka je snílek, taková víla... ta si svůj život řídí úplně jinak, ne rozumem jako my.

Je fajn, když se dítě dokáže postavit k problému čelem a věci řešit tak, aniž by tím zatěžovalo rodiče.

Například Sofie udělala přijímačky na UMPRUM, ale rozhodla se tam nejít a přihlásila se na lyceum. Po čtrnácti dnech nám oznámila, že tam být nechce, a zavolala si na UMPRUM, jestli by ji ještě vzali. Všechno si zařídila sama, do jejích rozhodnutí jsme nevstupovali. Je to její představa, její život.

Zajímá mě váš názor na dnešní ženy vašeho věku. Mají to složitější než generace jejich matek?

To nejde generalizovat, je to individuální záležitost. Je fakt, že naše matky na rozdíl od nás věděly, že budou mít práci. Takže materiální nejistota je dnes asi větší. Ale emocionálně a duchovně jsme podstatně svobodnější, než byly ony. Záleží na tom, kdo čemu přikládá důležitost. Sama za sebe říkám, že se mám čím dál líp. Vážně, vůbec netoužím po tom, aby mi bylo pětadvacet.

Jestli se chcete dozvědět ještě něco navíc ze soukromí půvabné „turboženy“ Lenky, kupte si novou Vlastu 47/2012.