Petra Jungmanová: Herectví je občas trochu masochismus

Čím to, že někomu život dává jednu facku za druhou a jiní si v pohodě proplouvají?

To si jen myslíme, že to jsou ťafky zvenku. Sami si vybíráme, co chceme žít. Já potřebovala být s Mirkem (Petřiným manželem byl herec Vladimír Dlouhý, pozn. red.) a pak asi i prožít celou tu zkušenost, abych leccos pochopila. Byla to moje volba a rozhodně jí nelituju.

Ptají se na něj synkové?

Ptají. Povídáme si o něm. Kluci si na něho hrají – jeden dělá tátu druhému. Jako by si zkoušeli tu roli. Nebo si ji tím možná vzájemně nahrazují. Pouštějí si filmy, ve kterých hrál. Třeba S čerty nejsou žerty, Už zase skáču přes kaluže nebo Slavné historky zbojnické.

Ty jsou sice spíš pro dospělé, ale kluky baví, že jsou tam šermířské bitky, je tam šibenice, gilotina… Vnímají ty příběhy po svém a ptají se, kolik tehdy tátovi bylo. Když jsme nedávno jeli přes Jiráskův most, ukazovala jsem jim Mánes, kde jsme se s Mirkem poprvé setkali.

Jak malým dětem vysvětlit, že táta už není?

Tak, jak to jde. Já klukům nelžu, jednám s nimi na rovinu. Chci, aby mluvili o svých pocitech, a sama to dělám. Když se ptají, jestli ještě budou mít tátu, odpovídám: Tím byl Vladimír, toho jste si vybrali. Jestli někdy potkám prima chlapa, se kterým mi bude dobře, a budeme chtít spolu být, domluvíte se s ním, jak mu budete říkat.

Jste připravená na další vztah?

Otevřená mu, myslím, jsem. Ale asi ne úplně, když zatím v mém životě není.

Mají mít lidé, kteří spolu žijí, vlastní tajemství?

Mirek měl na jedné své skříňce zámek. Nikdy jsem se neptala proč. Když zemřel a já vyklízela jeho věci, musela jsem ji otevřít. Byla prázdná. Člověk nemusí vůbec nic skrývat, a stejně je jedno velké tajemství.

Co jste se od něho naučila?

Spoustu věcí. Ale já ho milovala nezávisle na tom, co dělal. Když jsem navíc viděla, co dokáže v herectví a co je vlastně v této profesi možné, napadalo mě, jestli v ní já mám vůbec pokračovat. Byla jsem s kluky skoro tři roky doma a do divadla se moc nehrnula. Hodně věcí jsem pochopila, až když tu nebyl. Ještě že vůbec – posunuly mě dál.

Jsou mu děti podobné?

Když byly v kočárku, stávalo se, že mě někdo zastavil s tím, že Janík je celý já a Jiřík celý tatínek – a po pár metrech jsem potkala někoho, kdo říkal přesný opak.

Janík je velmi bystrý, citlivý, v lecčem mi Mirka připomíná. Jiřík je spíš „puďák“. Odmalinka se budí s úsměvem. Umí překvapit, třeba v situacích, kdy Janíkovi hází záchranné lano.

Když jsme si telefonicky domlouvaly rozhovor, kluci právě tančili na muziku z West Side Story.

Loni jsme Stanislavu Mošovi (ředitel Městského divadla v Brně, pozn. red.) zahráli k pětapadesátinám tenhle muzikál v původním obsazení. Patnáct let od premiéry. V hledišti seděli lidé, co s představením měli něco do činění – kulisáci, dámy z krejčovny, členové rodin…

Bylo to nádherné setkání. Kluci jsou vnímaví, tak jsem je tam vzala. Od té doby poslouchají West Side Story na CD nebo si pouštějí DVD a učí se choreografie.

Čím chtějí být?

To zatím opravdu neřešíme. Důležité je, co je baví a zajímá teď – za měsíc to může být jinak. V tom je geniální kladenská Montessori školka, kam oba chodí. Učitelky se tam snaží podchytit, co děti zajímá, a ty pak nasají tolik vědomostí s lehkostí a nadšením. Jsou šťastné, že mohou pracovat samostatně, baví je to.

Byla jsem se podívat na Montessori základní školu, kam se kluci za dva roky budou hlásit. Neučí se tam v abstraktních pojmech, všechno si osahají a třeba dějiny si doslova prošlápnou. Plakala jsem. Radostí, nadšením a asi i lítostí, že tahle metoda, dosud chápaná jako cosi alternativního, nemá v našem školství stále ještě zelenou.

Nedáváte často rozhovory, ale z těch několika, které jsem četla, působíte, že to máte v hlavě k závidění srovnané.

V hlavě možná… (směje se) Taky dokážu být uzlíček nervů a hysterie. Někdy se kontroluju, někdy jednám, jak cítím, což je prima. Pořád se učím, je to běh na dlouhou trať. Když si přiznám a pojmenuju pocity, můžu víc pochopit a zjistit, kde dělám chyby.

Janík nedávno říkal: Ty umíš stejně všechno nejlíp! Rychle jsem ho ubezpečila, že to tak není. Dost mě děsí představa, že si mě kluci zidealizují a pak procitnou.

Kterou činnost nemáte ráda?

Žehlení. Pokud můžu, nežehlím. Naučila jsem se prádlo šikovně věšet a skládat. A když není zbytí, pomáhá mi maminka nebo děti. Pro ně je i žehlení zatím atraktivní činnost – i díky tomu se pak na podobnou práci začnu dívat jinak.

Oni fakt žehlí?

Pouštím je téměř ke všemu. Byly jim tři, když poprvé krájeli zeleninu. Vůbec mi hodně pomáhají. Kdysi jsem si neuvědomovala, že za to, jak se budou později chovat, jsem zodpovědná já.

Že když jim budu všechno servírovat pod nos, zvyknou si na to. Naštěstí mi to (snad včas) došlo. Dnes vědí, že jsme parťáci, kteří se musí o práci podělit.

Umíte si představit, že jednou vylétnou z hnízda?

Počítám s tím. Byly doby, kdy se ptali: Proč chodíš pryč? Vysvětlovala jsem jim, že jdu do práce, která mě baví. A že mám koníčky, které mě těší. Že i to je důležité, nejen peníze, které vydělám. Když dnes odcházím, říkají: Maminko, měj se dobře.

A ať tě to baví! Vím, že zatím potřebují hodně mojí pozornosti, ale taky, že nesmím zapomínat na sebe. Jednou budou mít svůj život a já jim můžu jen držet palce, aby byli šťastní a aby je to taky bavilo.

Co vy byste byla schopna podstoupit kvůli práci? Někteří herci drasticky hubnou, tloustnou, plešatí…

Záleželo by na nabídce. Rozhodně bych nešla do nějakého sebetýrání. Ačkoli herectví samo o sobě masochismem občas bývá. Když jsme s Robertem Sedláčkem točili Pravidla lži, strávila jsem čtyři dny na statku v Němčicích mezi lidmi po detoxu, kteří se znovu učí žít bez drog. Po pár hodinách jsem úplně zapomněla, že jsem tam kvůli práci. Úplně mě to pohltilo. Uvědomila jsem si, jak lehké je dostat se na dno, pokud nejsme „u sebe“ – a to většina z nás není. Nebyli tam jen ti, co měli skoro jasné podmínky drogám propadnout. Každou chvíli našeho života rozhodujeme o svém dalším kroku. Záleží na tom, co si vybereme.

V co věří Petra Jungmanová a co dělá, když se naštve, zjistíte v titulovém rozhovoru Vlasty 10/2012, která vychází 7. března.