Pozorovala jsem ji na koncertě, kde hostovala. Na pódium vstoupila madam ve velké večerní. Uklonila se, jako by říkala, pardon, pardon, ctěné publikum, já a mé boa jen procházíme... A pak se pustila do středověké písně a hned nato do Třech strážníků.
Mírně pokrčila kolena a před prvním tónem se plácla do stehna tak, jak to dělají malí uličníci s jednou kšandou těsně před tím, než kamenem rozbijí sousedovi okno. Když uchvátila publikum, stoupla si zase rovně – jako by o tom rozjívenci v sobě neměla ani páru. Prozradily ho jen její oči...
Mohlo by vás zajímat
Byla jste uličnice?
Ale kdepak... Vypadala jsem jako dítě ze sirotčince, a když mě maminka poslala pro rohlík, byla jsem tak vyjukaná, že bych asi raději umřela hlady, než bych si o něj řekla. Nerada jsem opouštěla svůj bezpečný prostorný svět.
Co vás jako dítě bavilo?
Hrát na piano, poslouchat rádio a na pivovarském dvoře skákat do uhlí. Vinohradský pivovar bylo místo mého dětství. Vonělo. Bylo prostorné a světlé. Moc mě to tam bavilo. Jezdila jsem po sladovně na kole. Pozorovala jsem lidi, kteří pracují a usmívají se a mají – jak to říct – grunt. Byl to takový pevný svět. V jeho bezpečí jsem si snila a hrála po nocích pod peřinou na kytaru, abych nikoho nerušila. Nechtěla jsem nikomu narušovat jeho kruhy, mně je také nikdo nenarušoval.
Vaše kariéra ale začala brzy a musela jste v sobě sebrat odvahu jít na soutěž a vyhrát.
Upřímně řečeno, to nebyla odvaha. To je cosi pevného v mé nekonečné perlivosti. Věděla jsem, že chci být herečka. Když se mě ptali, čímpak bys, holčičko, chtěla být? Odpověděla jsem: „Herečkou, jinak je mi to jedno.“
Rodiče s vaší volbou souhlasili...
Rodiče jsem měla báječné. Ale hereckou dráhu mi nedoporučovali. Spíš se divili, co mě to napadlo. Když jsem šla na soutěž talent sedmdesát, držela jsem se kytary a prožívala šanson starých milenců zplna mladičkého srdce: „Už deset let nám láska slouží...“ Dodnes nechápu, že mě porota nechala vyhrát. Měla jsem nejen radost, ale i lákavé nabídky kráčet po lesklé cestě hudebně zábavného umění. Chtěla jsem ale, aby měla radost maminka. A tak jsem odmaturovala s vyznamenáním, i když už jsem měla smlouvu v divadle. Ono je totiž moc důležité dělat něco jeden pro druhého.
Třeba si už tehdy Karel Vlach, Judita Čeřovská a další porotci všimli, že máte tajemství. Věděli, oč jde: měli ho taky.
Víte, že jsem se jich nikdy nezeptala? Zpívala jsem to tehdy ale opravdu tak, jako kdybych věděla, oč jde. Asi ze mě měli nějakej pocit. On je nakonec ten pocit z člověka to nejdůležitější.
Jitka Molavcová hraje na čtrnáct hudebních nástrojů Jitka s Jiřím Suchým
Jaký je podle vás rozdíl mezi vámi v těch sedmnácti a dnešními děvčaty v tomhle věku, které začínají divadelní dráhu?
Velký. Velký... Všechna jsou krásná a umí výborně zpívat, mají hlasy a pohybový talent, metají salta a jsou si jisté. Jsem ráda v jejich společnosti. Jsem ráda vedle nich. Je to velká a silná energie.
A co tajemství?
Na tajemství dnes není čas. Všechno pádí a chybí trpělivost hledat, ptát se, objevovat. Je to rychlé a rychlost vede k povrchnosti. Je to dokonalé a krásné a... bez chyby.
Jestli ono není lepší trochu chybovat... Mít pihu krásy nebo vyloudit nalomený tón...
Možná je lepší chvíle obyčejné lidskosti. Ona diváky zcitliví. Ale toho se dnes většina lidí bojí. Všichni se snaží, aby obstáli. Rozumím tomu. Je taková doba. Ale ještě k tomu obstávání – ono se pak z toho dost postává a nikam to nejde. Je z toho jedna barva.
Z původní generace Semaforu nikdo nezapadl... bylo vás míň?
A víte, že asi ano. Dnes je víc možností, jak objevit talent. Tenkrát jsme ho museli chtít objevit a museli jsme, ač jakkoliv neprůbojní, umět ho vynést ven. A každý to dělal jinak. Dnes jsou k projevení talentu mladí nabádáni. A tak ho všichni projevují. A v tom množství není dost prostoru pro jeho uplatnění. Také se dost očekává úspěch. Ale když se člověk soustředí jen na výsledek, zmizí průběh. Je totiž důležité si celou dobu taky něco myslet.
„Je dobré na stáří nemyslet, ale být ve střehu. Je důležité plynout. Zdědila jsem náchylnost ke smíchu a hladkou pleť.“
To je to, čím lze rozeznat dobré a špatné umění?
V každém umění čekám, kdy mi naskočí husí kůže – pořád čekám, až se mě vnitřně dotkne. Možná až moc přecitlivěle, a tudíž jinak vnímám než někteří kritici i diváci... Hledám tam to „něco“, co obvykle bývá druhým jedno. Chci, abych na to hned příští den nezapomněla, abych v sobě pocit z někoho nebo něčeho nosila. Nejvíc je to vidět na tak obyčejné věci, jako je humor. Zasmát se je dobré, ale zasmát se a zamyslet se je lepší. Úplně nejlepší, řekla bych, je zasmát se, zamyslet se a zněžnět. To uměli vyvolat pánové Voskovec + Werich... Horníček... Chaplin...
Ale to se nedá naučit ze scénáře...
Ne. To musí mít člověk v sobě. Nejdřív to musí žít a pak hrát. Nejde to obráceně. Natož jenom něco hrát. To nikam nevede. Řekla bych jednoduše, že dobré divadlo by nemělo být jenom hrané. A život už vůbec ne. Do divadla se musí nacpat život.
Z toho ale v extrému vycházejí příběhy Jany Robbové, Evy Olmerové... Janis Joplin... Edith Piaf...
To už je ta fáze, kde do zpívání nedáváte život, ale odmazáváte ho jím. Kdy každou písní odkrojíte kus ze sebe. Vyplivnete kus života. Nevratně. Pro nás ale závratně. My i nebe si dodnes před nimi klekáme na rozpálenou zem...
Vy se cítíte na jevišti jak?
Jako motýlek. Jsem tam volná, svobodná... hraju si tam... je mi tam teplo... Když jsem začínala, viditelně se mi klepala kolena. Měla jsem pocit, že upadnu. Teď, po dvaačtyřiceti letech, je to trošku, občas, lepší. Ještě dalších 40 let a bude to dobrý...
Po původním Semaforu zbyla jen díra v zemi a vzpomínky.
Koho máte ze svých rolí nejraději?
Melicharovou. Protože je hodná. A opravdu miluje a má smysl pro humor a takový divný střapec vlasů na hlavě a okopané velké boty a hraje na saxofon, což se k ní nehodí. Mám ji ráda, protože je všechno, co jsem já, v souvislostech.
Proč je málo ženských klaunů?
To je zajímavý... No, možná proto, že být Ofélií je ženy důstojnější. Souvisí to, podle mě s tím, nakolik je žena schopná si udělat legraci sama ze sebe i v životě. I diváci nejsou na divadle kolikrát nadšeni z okopaných bot, kamaší a ze střapaté hlavy. Divadlo je od slova dívat se, ne divit se. A hezčí pohled je na krásnou ženu v krásných šatech s krásným hlasem.
Jak být ženou?
Být laskavá, ohleduplná a nebýt slepice. To je základ. A vědět, že co se doma uvaří, to se tam také sní. Jsem pro ženskost a lidskost. A jeden muž mi stran ženskosti i lidskosti poradil už dávno a opravdu dobře: Když mi bylo čtrnáct patnáct, postávala jsem před zrcadlem a nevěděla, jestli si mám dát loknu přes ucho, nebo za něj, jestli si mám oko podmalovat černou, nebo modrou linkou... Táta se na mě díval a říkal mi: „Nezáleží na tom, jak máš namalované oči, ale co máš v očích.“
O TOM, ŽE NA STÁŘÍ JE DOBRÉ NEMYSLET, ALE BÝT VE STŘEHU, A TAKY O TOM, JAK ŽÍT SVOBODNĚ S NĚKÝM A NEPINOŽIT SE ZA NĚČÍM, VYPRÁVÍ JITKA MOLAVCOVÁ VE VLASTĚ 16/2012.
