Neznám zákulisí, ale stalo se, že by váš exmanžel před soudem řekl, že vás z jeho dluhů mají vynechat, protože s nimi nemáte co do činění?
To samozřejmě řekl, ale to bohužel nestačí.
Co tedy máte dělat ještě víc, abyste obhájila svou nevinu?
Už třikrát jsem vyhrála základní soud, kde se mi mou nevědomost, že Jirka (Jiří Pomeje – pozn. aut.) produkoval jeden z filmů jako fyzická osoba, podařilo prokázat. Víc udělat nemůžu. Jirkova správkyně konkurzní podstaty se vždycky odvolá, a tak celé kolečko proběhne znova, doplní se nějaké výpovědi, doloží dokumenty a měsíce plynou.
Nicméně jsou horší věci na světě...
... no, horší? U mě jde o život. O celou moji budoucnost. Vždycky jsem se starala nejen o sebe. Od 12 let, kdy jsem začala hrát, a tudíž vydělávat, jsem byla vedená k zodpovědnosti za své potřeby. Potřebuješ něco? Vydělej a ušetři si na to. Zkrátím to – hodně brzy jsem se o sebe starala sama, a tím pádem už jenom ta představa, že bych mohla být na někom závislá, protože všechny mé výdělky by šly na splácení dluhů, je pro mě děs. Že bych měla svou mámu a bráchu s rodinou připravit o střechu nad hlavou, protože bydlí v našem rodném domě, jehož část je psaná i na mě? S tím se nemůžu smířit.
Najdete ve svém dosavadním životě nějaké opravdové štěstí?
Ještě aby ne! Jednoznačně dítě. Svého vymodleného tříletého kluka. Človíčka, kterého zahrnuju obrovskou láskou, a on mi ji mnohonásobně vrací. Všichni dobře víme, jak vypadá dnešní svět a že opravdová láska se jako by vytratila. Jistě, nemůžeme házet všechny do jednoho pytle, ale je pravdou, že většina lidí si hraje jen na svém vlastním písečku a neřeší nic jiného než sami sebe. Doufám, že se to začíná lámat a láska, kterou potřebuje každý z nás bez rozdílu, se k nám v tomto roce vrátí.
Mám radost, že také cítíte ty emoční změny kolem nás...
Přála bych si, aby si lidi zase začali víc důvěřovat, ochotně se podělili o to, co mají, rádi spolu komunikovali. Když měli všichni stejně, bylo samozřejmostí zaklepat u souseda a požádat o věc, pomoc, radu. Teď lidi žijí jen ve strachu, že jim to, co mají, někdo vezme. Jejich majetky, pozice či úspěch.
A co se stalo, že přišel rozchod s Romanem?
O tom mluvit nechci. Roman není celebrita, nepřál si, abych o něm mluvila předtím, tím spíš teď.
Míša Kuklová v roli princezny na hrudi svého „prince“ Jíry (Jan Potměšil) ve filmové pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci Se svým druhým životním partnerem, podnikatelem Romanem Holomkem, už Míša nežije.
Dobře, řekla byste, že tam byl nedostatek lásky, a proto jste šli od sebe?
Nemyslím si, že za jakýmkoliv rozchodem stojí jeden důvod. Pokaždé je jich víc. Když je člověk mladý, tak to pochopitelně i takto jednoduše mnohdy funguje, zamiluje se, rozmiluje a „ahoj“. Ale když jste v dlouhodobém vztahu, ze kterého navíc přijde na svět dítě, už se tak snadno nerozchází.
Četl jsem, že jste se rozešli, protože jste chtěla pracovat...
To jen bulváry nutně potřebují napsat důvod. Roman jednak věděl, že jsem herečka, za druhé, že mám problémy, které si chci a musím financovat sama, a za třetí seberealizaci člověka považuje za samozřejmost.
Uvažovala jste, že si ho vezmete za muže?
Samozřejmě, že jsme o tom v takovém tom chemickém pobláznění zamilovanosti spolu mluvili, svatbu nevylučovali, a proto jsme se i symbolicky vzali. Ale sama za sebe můžu říct, že v hloubi svého srdce i duše jsem věděla, že svatbu už ne. Řekla jsem Romanovi věci o sobě na rovinu, a že mu nechci způsobit byť sebemenší případné problémy. Z mého pohledu a v mé pozici – bohatý versus chudá, jsem to taky považovala za důkaz lásky.
A ta skončila rozchodem. Ještě to bolí?
Každý odchod zabolí, ale nemějte mi za zlé, že rozchod nebo rozvod v žebříčku svých hodnot spíš řadím mezi banality, vím, že to přebolí, a člověk má být rád za to, že mohl milovat a byl milován, za to, že z lásky vznikl nový život.
Přemýšlela jste nad tím, kde jste ve vztazích udělala chybu?
Mockrát. Myslím si, že působím křehce a poddajně, muži si mě chtějí předělat k obrazu svému, v té bláznivé zamilovanosti se hodně přizpůsobuji, a jednoho dne zjistí, že potřebuji být rovnocenným partnerem a umím říct, co si myslím. Rovnocenný vztah považuji za samozřejmost. Moji přátelé mi řekli, že fígl je v tom, že se partnerovi na začátku musíme ukázat v tom nejhorším možném světle, ve smyslu: nic neumím, nevařím, neuklízím... Dnes to chápu.
Míša je čistá duše, takže vůbec není divu, že miluje přírodu a koně, které ve volných chvílích maluje. Opravdovým štěstím je pro Míšu jednoznačně dítě. 
Máte nějaké nesplněné přání?
Když jsem se rozvedla s Jirkou, vrátila jsem se do svého rodného hnízda. Najednou jsem chtěla být zase ta malá holčička, kdy jsem cítila bezpečí mámy a táty. Být znovu součástí toho bezstarostného dětství... Teď se to opakuje, opět jsem u mámy, ve svém rodném domě, nad kterým ale visí velký otazník. Bude to znít zvláštně, ale já chci strašně moc vědět, kde budu moct umřít. Myslím to v tom dobrém slova smyslu, protože bych zkrátka chtěla mít jistotu, že mám někde místo, které bude skutečně pouze moje a Romíškovo, ze kterého už nikdy nebudu muset odejít. Stačí mi malý útulný byt.
Snad to bude co nejdřív... Chcete ještě něco říct?
Možná jsem řekla mnohem víc, než jsem původně chtěla.
Litujete toho?
Ne, nemůžu v sobě všechno donekonečna tutlat. I tak jsem sdělila jen malou část, proplést se do mého života by bylo na román, tak třeba zase někdy jindy...
Děkuju za důvěru, upřímnost i váš čas.
O tom, jak milovala a důvěřovala a jak to zničilo život jí i její rodině, vypráví Míša Kuklová víc v časopisu Vlasta 23/2012.
