Jednou z nejznámějších silnic na světě je Via Appia z roku 312 před Kristem. Po ní směřovali Římané ze svého věčného města k jihu a na jejím konci, v Brindisi, postavili dva sloupy.
Jeden tam stojí dodnes, druhý byl v 16. století převezen na náměstí v Leccu, kde si ho můžete na své cestě po italském jihu prohlédnout. Ale nejdřív musíte jako Římané taky do Brindisi nebo do Bari, a to nejlíp letadlem (samozřejmě se dá dojet i autem nebo vlakem, ale letadlem je to z Prahy jenom hodinka a půl). A odtamtud rovnou jižním směrem.
Jídlo si s sebou neberte
Nevím, jestli si uvědomujete italskou mapu - tahle oblast, to je vlastně ten podpatek italské boty. Jmenuje se Apulie a je nacpaná rajčaty, olivami, hrozny, mandarinkami, mandlovníky, artyčoky… Když si Bůh chtěl udělat vzorek opravdu úrodné země, vyrobil ho tady. Místní Italové toho umí taky využít.
Třeba z mandlí dělají sirup, marcipán, likéry a sušené mléko, z plodů opuncií, které tu rostou v nevídaném množství podél cest, zase marmelády a likéry. Podél cest ostatně roste taky cibulka, tymián, oregano, bazalka. O skvělém víně ani nemluvě - pokud sem dojedete, hledejte odrůdy Primitivo nebo Negroamaro. A nevezte si zásoby jídla, jednak tu seženete všechno, jednak tady zeleninu, ovoce, těstoviny i sýry mají prostě lepší.
Sexuální těstoviny
Á propós těstoviny. Typické apulijské mají sexuální symboliku. Jsou buď v neutrální spirálce, nebo ve tvaru mušličky a …řekněme… pindíka. A jsou jen z mouky a vody. Na ně patří nejlíp omáčka z rajčat. Těstoviny si dejte jako první chod, po předkrmu z mořských plodů, naložených nakyselo v citronové šťávě, a před rybou, jen lehce ogrilovanou. Mezitím přikousněte smažené cukiny nebo grilovanou papriku a máte apulijskou večeři jak vyšitou. Pardon, zapomněla jsem na dezert, třeba svěží melouny nebo třešně.
Typické místní těstoviny mají poněkud sexuální charakter. Vypadají jako mušličky nebo jako "pindíci". I když býval jižní okraj Itálie velmi chudý, na nádherném kostele v Lecce obyvatelé nešetřili.
Co jsou to trulíky?
Až se dostatečně nasytíte a vykoupete v tyrkysovém moři, můžete se vydat na poznávací výlety. Asi nestihnete o jedné dovolené vidět všechno, Římany, baroko, majáky, trulíky… Že nevíte, co jsou trulíky? Já to taky nevěděla. Správné jméno je trulli, z řeckého označení kopule, ale jak tyhle bláznivé pohádkové domečky jednou uvidíte, budete mít stejně jako já nutkání jim říkat mazlivě a zdrobněle. Trulíky jsou taková jako kamenná iglú, z kamenů naskládaných na sebe bez malty či jiných spojovacích materiálů.
Verzí o jejich vzniku je povícero, mně se líbí třeba tahle. Žili byli před pěti sty lety ve vesnici ve vnitrozemí chudí lidé. Jednou za rok k nim přijížděl výběrčí daní z nemovitostí. Jenže platilo pravidlo, že kdo nemá nemovitost dostavěnou, ten platit nemusí. Takže místní domky stavěli tak, aby se daly rychle rozložit. Vyčíhli pokaždé, kdy výběrčí jede, a než dorazil, měli zase „rozestavěno“. Trulí město Alberobello je dneska památkou Unesco. S kamennými kopulkami tady mají i kostel a v domečkách se buď bydlí, nebo v nich jsou restaurace a obchůdky. Ale stejně postavené stavby uvidíte po celé Apulii.
Těmhle domkům s typickou kuželovou střechou se říká trulli. Některé slouží jako normální obydlí, jiné třeba jako resturace. Město Polignano se vypíná na skalnatách štítech, jak je pro tuto oblast typické.
Moře potkává moře
A jak je to s těmi dvěma moři? Ano, tady se, konkrétně u mysu Santa Maria di Leuca, setkávají dvě moře, Jaderské a světlejší a slanější Jónské. Právě tahle skalnatá výspa byla kdysi považovaná za onen konec světa. Na mysu podle legendy přistál na cestě do Říma apoštol Pavel a na jeho počest tady byl vystavěn, na místě bývalého chrámu římské bohyně Minervy, kostel Panny Marie. Je to jedno z nejvýznamnějších poutních míst celé Itálie. A nezapomeňte se v chrámu hned za dveřmi podívat doprava. Visí tam obraz Prahy s Karlovým mostem a svatým Janem Nepomuckým. Jak se sem dostal, to se neví.
U Apulie se setkávají dvě moře, a rozeklané pobřeží potěší každou romantickou duši.
Pár zajímavostí:
Nenechte si ujít město Gallipoli, jehož centrum na skalním ostrově zůstalo přes nájezdy nepřátel středověkým skvostem. Jeho bohatství pocházelo z olivového oleje na svícení. Na ulici Via Antonietta De Pace zapadněte do podzemí paláce Granafei, kde zůstala jako muzeum uchovaná staletí stará lisovna. Budete si moct představit, jaká dřina to byla pro lidi a zvířata na kamenných lisech získat cenný olej (www.assgallipolinostra.com).
Město Otranto dalo jméno Otrantskému průlivu mezi Itálií a Albánií. Určitě si prohlédněte katedrálu s mozaikovou dlažbou a mohutnou aragonskou pevnost.
Třeba už jste tuto oblast ochutnali a ani o tom nevíte. Pěstují tu totiž obrovské sladké třešně „ciliegie di Ferrovia“, které ve společnosti likéru a čokolády dále putují do vyhlášené bonboniéry Mon Chéri.