Vaše nová kniha Vězněná je označována za hodně temný thriller, a přitom je napsána na motivy skutečné události... Jak jste vůbec na to téma narazil?
V podstatě náhodou. Když hledám téma, nikam nespěchám, spíš to nechávám plynout a čekám, až narazím na tak zajímavý nápad, abych s ním chtěl strávit příští rok práce. A jednoho dne jsem čirou náhodou při hledání něčeho úplně jiného narazil na internetu na odstavec textu s fotkami, který popisoval velmi děsivou kauzu, která se kdysi stala na Šumavě. V tu chvíli jsem si říkal, to je tak strašné, že se to muselo opravdu stát, to by člověk nevymyslel. Docela mi to tehdy vyrazilo dech. Čistý šok. A přitom mi to přišlo až neuvěřitelné. Ani ve snu mě nenapadlo, že onen zločin u nás zná víc lidí a že se jedná o jednu z nejstrašnějších kriminální událostí, co se u nás kdy odehrála. Proto jsem vlastně začal psát jen v návaznosti na daný odstavec a dál jsem se po kořenech případu šumavského sériového vraha nevydával. To až později. Nejspíš jsem potřeboval nějak autorsky tu událost reflektovat, i když její překryv do románu je hlavně inspirační. Nepíšu literaturu faktu.
Ale později jste po té události šel hlouběji, je to tak?
Lidi znalí dějin kriminalistiky mi vyprávěli o tom, že opravdu existovala jakási „bestie“, že o ní byl natočen i jeden díl Majora Zemana, a že lze o daném případu dohledat detaily. Již v pokročilé fázi psaní románu jsem si proto prošel dochovaná fakta a překvapilo mě, v kolika věcech jsem se ve svém příběhu překryl s realitou.
Nejde si nevšimnout, že k tématu vězněné dívky, která bojuje o přežití, se vlastně vracíte. Už jste ho zpracoval v jedné ze svých povídek.
Tehdy bylo hlavní inspirací objevení unesené Nataschy Kampuschové. A šlo o podobný případ. Podobná zvláštnost a šok. I skrze tuhle povídku jsem chtěl získat nějakou vlastní zkušenost, reflexi. Psaní dává možnost vyrovnat se s podobnými situacemi, které nezapadají do vašeho světa, a to jsem udělal. Některé věci jsou příliš brutální na to, abyste je chtěli sami prožít. O některých se dá sotva číst.
Takže se dá hovořit o jakési fascinaci temnotou, nebo jak bychom to mohli popsat?
V případě Vězněné jakožto hororového thrilleru je situace jasná. Nejvíc mě fascinovalo, jak se ta slabá a týraná bytost postaví zdánlivě nezničitelnému zlu, chtěl jsem jí dát šanci na zadostiučinění. To je hlavní důvod, proč některé svoje postavy vlastně podobně „trápím“. Důležitý zde není proces ubližování, ale vzdor hrdiny a cesta vedoucí k osvobození. Čím větší a horší je bahno, do kterého zatáhnete postavu, tím zajímavější, pro čtenáře poutavější a silnější je pak cesta hrdinky z bahna ven. Bavilo mě přemýšlet jako Mája. Pokoušel jsem si představit, co vůbec mohla ona dívenka zažívat, a stejně tak jsem se snažil odhadovat všechny věci kolem – jak by vypadal její boj, jak by uvažovala, jak by reagovala na svého věznitele, jestli by jí hrozil Stockholmský syndrom, zda by skutečně došla k hranici, kdy se člověk musí zlomit, a podobně. Snažil jsem se pochopit, jak bych na to všechno reagoval já, jak bych dokázal čelit neustálé beznaději.
A tím vlastně vzniká docela paradox. Asi můžeme říct, že se vám momentálně dost daří, máte po svatbě, navíc se vám před půl rokem narodil syn, takže všechno je fajn. A najednou z vás vypadne Vězněná, nejtvrdší próza ve vaší kariéře, při jejímž čtení musí člověk skoro zavírat oči?
Je to tak, momentálně prožívám nejšťastnější čas svého života. Možná je to tak, že na podobně tíživé téma si může člověk troufnout až v momentě, kdy je sám v pohodě. Každý v sobě máme nějakou temnotu. Každý. A možná se do ní nebojíme podívat právě v době, kdy náš život hoří jasným světlem. Byla to vlastně taková „exkurze“. Zaplout do temnoty a zase se vynořit ven. Chvílemi to ale bylo hodně obtížné. Některé pasáže z Vězněné mě úplně zabíjely a vysávaly ze mě sílu.
Došlo třeba i na chvíle, kdy jste chtěl Vězněnou odložit a nechat ji nedokončenou?
Byly momenty, kdy jsem se proklínal, že jsem do toho vůbec šel. Chvílemi se mi vůbec nechtělo pokračovat. A na to jsem z dob předchozího psaní rozhodně nebyl zvyklý. Asi to tak ale muselo být. Všechny ty hrůzy se v textu musely stát, protože tak byl příběh napsaný v mojí hlavě, takhle jsem viděl jeho logiku. Nešlo to jinak. Když už jsem se do vyprávění pustil, musel jsem tu vodu přebrodit, i když jsem od začátku věděl, že bude ledová. Když to bylo hodně ošklivé, myslel jsem aspoň na to, že hlavní hrdinka má pořád naději. I když to tak nemusí vypadat, rozhodně se svými postavami soucítím.
Mimochodem většina vašich postav se vždycky rekrutovala z řad obyčejných, běžných, možná až nevýjimečných lidí, je to tak?
Takoví lidé mají největší potenciál ke změně. Proto taky nepíšu žádné superhrdinské příběhy a moji hrdinové jsou většinou lůzři nebo lidé, kteří jsou obyčejní, třeba dokonce mají sklony k antihrdinství, ale postupně v sobě nacházejí cosi, co je dostává dál a výš. Baví mě hrabat se v psychologii hrdinů a mám rád knížky, které to dělají. Hrdina na konci knihy musí být jiný než byl na začátku.
I hlavní mužský hrdina Vězněné, Martin Drást, zažíval v dětství jistý útlak, a proto se vlastně vydal na profesní dráhu učitele. Aby mohl chránit slabší. Nebo mělo nějaké jiné důvody?
Těch důvodů bylo víc. Mám manželku učitelku, takže jsem si z daného prostředí vyslechl mnoho příběhů. A navíc učitelé jsou velmi zajímavá skupina lidí. Málokdo si uvědomuje, jak nesmírně významný je konkrétní učitel či učitelka pro rozvoj a formování budoucnosti člověka. V určitém období dětského života jsou to právě učitelé, kdo pro děti ztělesňuje roli nejvyšší autority. Rodiče mají předávat lásku, pedagogové řád. Nejen osobní nadání, ale také oni budí sympatie či naopak antipatie k předmětům, které vyučují, a tím do značné míry ovlivňují naši budoucnost. Učitelé jsou lidé, kteří mají moc. A samozřejmě se z jejich řad snadno rekrutuje hrdina, který je inteligentní, ale zároveň třeba i sociálně vyčleněný a nedoceněný, z čehož pak plynou další zášmodrchy v podobě alkoholismu a podobně. Na učitele každý spoléhá, že budou co nejlepší, nejlépe dokonalí. Ale víte doopravdy, kdo vlastně učí vaše děti?
Děj se v souvislosti se skutečným zločinem odehrává na Šumavě. Ostatně druhá hlavní postava, převaděč Šváp, hodně hovoří také o historii a mytologii míst, o nichž je vyprávěno. Do jaké míry jsou jeho příběhy autentické? Jak jste pracoval se šumavskými reáliemi?
Většina příhod skutečně vychází z reality. Například zmíněný příběh o znesvěcování hrobů manželek sklářů opilými vojáky se opravdu stal. Místa jsem sice přejmenoval, ale jejich pověsti se skutečně tradují. Sbíral jsem informace od pamětníků, z internetu, ale třeba také od Karla Klostermanna. Našel jsem zajímavé reálné příběhy z několika období a zasadil je do fiktivního kontextu.
Když jsme u těch jmen, původně se měl hlavní hrdina Drást jmenovat Durman, je to tak?
Je. Dva roky jsem laboroval s hlavním hrdinou Durmanem. Rád dávám hrdinům symbolická, třebaže ne úplně popisná jména. A Durman měl přesně vyjadřovat omámení, zmatení a otravu. S tímto jménem byla kniha odevzdávána už téměř do sazby. Pak jsem ale zjistil, že hlavní hrdina Stančíkova Mlýnu na mumie, který vloni vyhrál Magnesii Literu, se jmenuj stejně. To mě tedy dožralo, to by nikdo neuvěřil, že ho nechci napodobit. Najít nové jméno bylo mnohem těžší, než jsem čekal. Prolezl jsem milion jedovatých kytek. Zkoušeli jsme Omněje, Blína, ale nic z toho nefungovalo. A moji manželku napadlo Drást. Zvukomalebné jméno, které drápe ze své podstaty. Lepší než to první.