Už jsou ty pochybnosti pryč?
Že nejsem typická žena, tím jak přemýšlím a co dělám, to platí. Na druhou stranu, čím dál častěji potkávám ženy, které se ke mně hlásí, a já mám pocit, že jsme z jednoho hnízda. Jsou to sportovně založené, podnikavé ženy, které se nebojí překročit určitou míru nějakého rizika v životě ani v práci.
Tak vidíte.
No jo, ale mě vůbec nebaví a nezajímá móda, ani ty věci okolo jako kadeřník, nehty, plastické operace.
V tom určitě nejste sama.
Tak to je dobrá zpráva.
Já třeba než bych šla na nehty, něco dobrého doma upeču.
Jsou chvíle, kdy i já přijdu domů a mám chuť uvařit rodině něco dobrého. A pak se patlám s domácími gnocchi, strouhám sýr do omáčky – aby to byl opravdu originál. Ale bohužel častěji stojím v samoobsluze a říkám si proboha, vždyť už jsme všechno jedli, co mám koupit?
Asi jste opravdu spíš na ten sport. Řekla bych, že skoro neexistuje jediný, který jste alespoň na chvíli nezkusila.
Jednou mi někdo všechny ty sporty, které jsem dělala, vypsal, a vypadalo to, že jsem superžena vymykající se jakékoli realitě. Ale moje sportování se smrsklo na chození po horách, které osciluje mezi lezením, chozením a skialpinismem. Ten u mě letos propukl naplno. Už se mi moc nechce na sjezdovky, které jsem dřív měla ráda. Zamilovala jsem se do toho, že stoupám sama nebo s kamarády v tichu krásnou přírodou a pak si to celé sjedu. Ta několikakilometrová jízda zasněženou samotou je fantastická.
A dál nic?
Pak mám ještě oceán, tedy surfování, plavání a potápění se. K surfování jsem se dostala těsně před čtyřicítkou na Havaji. Ze začátku to úplně nešlo, ale nerada se vzdávám.
Zdědila tuhle adrenalinovou vášeň i vaše dvanáctiletá dcera Vanessa?
Ne. Dcera je opatrná a umí zvážit míru rizika. Za to jsem ráda, protože třeba surf dokáže být docela nebezpečný, a když nemáte dobrý den, končí to odřeninami, zlomeninami nebo šrámy.
Ale sama riskujete. Stihnete si při tom uvědomit, že vám jde občas o život?
Na smrt myslím každý den. Podle starých samurajských zákonů by měl člověk myslet na smrt každý den už jen proto, aby věděl, v čem žije, a aby si byl vědom, že to, co zrovna má, je dar, který netrvá věčně. Aby nehromadil, žil střídmě. Navíc koncem loňského roku jsme doma vyprovázeli na věčnost mou maminku, takže jsem v tom byla denně. To téma je mi blízké, ale nevnímám ho nijak tragicky. Je to prostě součást života.
Takže už na sebe dáváte větší pozor?
Ale já nejsem hazardér. Čím lépe sport znáte, tím víc víte, co se může stát. Takže třeba u potápění přesně vyhodnocuji rizika a do některých věcí se nepouštím. Důležitá je také intuice, takže když cítím, že do té vody chodit nemám, tak do ní nejdu. I když třeba v tu chvíli nedokážu vysvětlit proč.
Říkala jste, že dcera je opatrnější. To má po manželovi, když ne po vás?
Zatímco já jsem kinetický typ, tak oni dva jsou pohodlnější. Ale dokážou mě i překvapit. Třeba teď jsme se vrátili z dovolené, kde jsme společně lezli na kráter sopky.
Opravdu si ještě po tom všem, po těch dvanácti společných letech, s manželem vykáte?
My si asi nikdy tykat nebudeme. Ale není to nic umělého. Ikskrát jsme se dostali do vypjaté situace, kdy normálně třeba zakřičíte „brzdi!“. Já mu i v těchto chvílích vykám. Nikdy jsem neměla pocit, že mu mám tykat. Přitom jsem vyrostla mezi sportovci, kteří si většinou tykají. Ale my jsme asi cítili, že k sobě máme nějakou vyšší úctu a respekt. Spoustě lidí to hlava nebere.
Byla jste s mužem rok v Rusku, proč jste v Moskvě nezůstala?
Mám moc ráda svou práci a dům Českého rozhlasu. Je mi tu hezky. A mám ráda lidi, kteří tady to rádio dělají, nechtěla jsem si to nechat vzít.
Každé dopoledne si do rádia zvete někoho na rozhovor. Podle čeho si své hosty vybíráte?
Většinou jdu po lidech. Protože pokud má ten člověk vypravěčský dar, a navíc je nejlepší ve svém oboru, může být třeba krejčí, pro posluchače je v tu chvíli zajímavý. Strašákem je v rozhlase někdo, kdo mlčí nebo odpovídá jedním slovem.
Už k vám někdo takový přišel?
Jeden nejmenovaný český běžec. Tenkrát jsme měli s dramaturgem asi lehké zatmění, že jsme ho pozvali. Byl to nakonec můj asi nejdelší rozhovor, prvních sto otázek padlo během prvních deseti minut. Pak jsem si říkala, že už fakt nevím, co s ním.
To mi připomíná i rozhovor s Karlem Rodenem.
Ne, to je něco jiného. Karel Roden je hluboký člověk, jen je introvertní. Chtěl mě před rozhovorem potkat, aby věděl, s kým bude mluvit. Ale ve studiu to na něj dolehlo. Sledovala jsem jeho bílé klouby, jak se držel stolu. Z toho jsem byla zoufalá i já, protože si samozřejmě přeji, aby se můj host cítil komfortně. Asi za deset minut se ale uvolnil a bylo to pěkné.
Už vám někdo z rozhovoru odešel?
Ne. Já lidi neurážím. Zajímá mě upřímně, kdo proti mně ve studiu sedí, jaké jsou jeho motivace, proč je nejlepší v tom, co dělá, o co mu jde v životě. Ale stalo se mi, že jsem rozhovor s jedním českým hercem ukončila dřív. Jeho jméno ale neprozradím.
Proč jste to ukončila?
Protože byl hrozná primadona. Což posluchači nemají zapotřebí a já koneckonců taky ne. Takže jsem to skončila asi deset minut před termínem.
Tak mluvme o hostech pozitivních. Třeba o tom, kdo vás ve studiu nejvíc dostal.
Jakub Kohák. To je člověk, kterého se moderátoři, stejně jako třeba Petra Čtvrtníčka, často bojí, protože nevědí, co bude. Já mám ráda ten okamžik, kdy nevím, co se stane. S panem Kohákem jsme vedli rozhovor, který měl dokonalou formu, byl vtipný, ale obsah byl nula.
Kdo vás ještě rozesmál?
Strašně mě rozesmál Jirka Lábus, a to tak, že jsem nebyla schopna rozhovor dokončit. On totiž umí výborně parodovat hlasatele rozhlasu ze sedmdesátých let. Tenkrát jsme se zvukovým mistrem plakali smíchy. Pobavil mě také Zdeněk Svěrák. Líčil mi, že se mu zdálo, že je ornitolog a prochází se s kolegou sadem, kde se odehrává následující dialog. „Pane kolego, nevíte proč ti ptáci po ránu tak strašně řvou?“ A kolega mu říká. „No, to je úplně jasný, ti ptáci dostávají rozum až ve třiceti letech a to už je na ně většinou pozdě...“ A Zdeněk Svěrák je typ člověka, který když vidí, že se smějete, tak vám ještě gentlemansky přikládá. Naštěstí mohu pustit hudbu a mám tak čas se pořádně vysmát. Jenže v mojí práci nejde o to, se „odřachnout“ a na pár vteřin pobavit posluchače, to by bylo trochu málo.
A o co jde hlavně?
Přinést posluchačům Radiožurnálu co nejzajímavější lidi, ukázat souvislosti, nahlédnout za horizont, relativizovat naše životy tím, že se podíváme na životy jiných. Nechat mluvit opravdové osobnosti. Dělat veřejnou službu, to je moje práce. Vyprávět příběhy, to je moje práce. Víte, mluvili jsme tady o sportech, co mám ráda, ale největší část mého vnitřního života je rozhlas.
O který rozhovor jste opravdu hodně stála?
Jsou lidé, kteří pro mě znamenají tolik, že jsem schopná si pro tříminutový rozhovor jet na druhý konec světa. Nedávno jsem byla v zoo ve Zlíně, kde křtil cestovatel Miroslav Zikmund papoušky. A pak si na mě udělal čas. Přitom on už rozhovory nedává. Bylo to úžasné. Za takovým člověkem bych jela do Zlína i kvůli pouhé minutě rozhovoru.
Sama máte hodně nacestováno. Kde by se vám líbilo žít?
Myslím, že není lepší místo pro život, než je u nás. Máme se tak dobře! Když se vám něco stane, tak můžete jít na operaci a nemusíte čekat tři měsíce jako jinde. Moje kamarádka ve Státech teď byla na operaci ledvin, ráno ji tam přivezli a odpoledne ji s drenem čouhajícím z těla odvezli domů, to by se u nás nestalo. Tady si můžeme nakupovat, naše děti mohou chodit do dobrých škol, nejsou tu zemětřesení. Ano, náš systém má své problémy, ale pořád je tu skvěle. Kde jinde by člověk chtěl žít než tady?
Stejně ale často vyrážíte pryč. Loni v létě jste strávila měsíc na expedici s horolezci, kteří vylezli na K2. Vy jste o tom pravidelně referovala v rádiu. Co na tenhle nápad říkala rodina?
Nechtěli to. Manžel si to nepřál kvůli bezpečnosti v Pákistánu, kvůli Tálibánu. Nechtěla to ani maminka, a špatný z toho byl i bratr.
Přesto jste si dupla.
Já ta rizika zvážila, navíc jsem měla představu o příběhu, který chci vyprávět, proto jsem do toho šla. Když jsem odjížděla, tak mi můj oblíbený kolega – jeden z nejlepších editorů Radiožurnálu – řekl, že už mají při ruce můj nekrolog. Z novinářského hlediska to chápu, je dobré být připravený. Ale já jsem si nekrology kluků z expedice z pověrčivosti nepřipravovala.
Od vás se všichni vrátili, ale španělská expedice na stejné místo přišla o horolezce Miguela. Jak to na vás dolehlo?
Přečtu vám záznam z mého deníku: „Špatná zpráva. V C4 umřel Miguel, spolulezec Misky (Petra Maška – pozn. red.) na rameni K2. Nakonec vylezl svoji devátou horu, slezl do C4 a umřel vyčerpáním. Pákistánci poslali čtyři chlapy na záchranu, ale bylo pozdě. Večer se koná pieta u pomníčku na patě K2. Nejdu tam, je to šílené místo. Se soumrakem potkávám jeho kolegu Ferrana a ten po španělsku nejiskří. Je smířený, nese Miguelovy věci a jde do tábora. Mlčky pijeme panáka na Miguela a odcházíme z hory.“
Síla.
Na mě moc zapůsobil pomníček na patě K2, kde jsou talíře a malé destičky se jmény lidí, kteří se z hory nevrátili. V trhlinách té skály jsou boty nebo zlomené cepíny. Když tam stojíte, říkáte si: To zbude z člověka jenom tohle? Navíc narazíte i na jména, která znáte. Když jsem z té paty sešla, brečela jsem.
Co vám tam dá na tyhle zážitky, na tu obrovskou úzkost, zapomenout?
Když přijde okamžik, kdy jste ve stěně, třeba v šestikilometrové výšce, jen ve dvou s parťákem, díváte se na to neskutečné panorama a řeknete si: To jsem já. Je to okamžik, kdy jste si vědoma toho, že jste strašně malá a zároveň víte, že jste toho součástí, že i vy děláte ten celek. Uvědomila jsem si, že všechny hory, masivy, vítr, který tam tak neovladatelně skučí, že to jsem já. Byl to zenový moment.
Byla jste ve spojení s rodinou?
Občas jsem zavolala mamince, ale byl to takový rychlý dvouminutový telefonát. Oni mě ale slyšeli každý den v rozhlase.
Divím se, že to tam na vás nedolehlo.
Když jste tam pracovně, žijete prací a příběhem, který vyprávíte. Moje práce mimo studio je navíc čistá one-woman show. Musela jsem si obstarat jak elektřinu kvůli technice, tak samotnou reportáž. Když točíte, jak se leze do stěny, tak do ní také musíte vlézt. Vycházíte o půl třetí ráno, během několika hodin projdete obrovským ledopádem, vstoupíte do stěny, najdete fixní lano, připnete se na něj a začnete stoupat...
...a při tom máte u pusy připnutý mikrofon, aby posluchači slyšeli, jak špatně se tam dýchá.
A když slezete dolů, zabloudíte v ledopádu, a v sedm večer se úplně vyřízená doplazíte do stanu, tak spát rozhodně nejdete. Musíte zvuky přetáhnout do počítače, sestříhat, zmixovat, zkomprimovat a pak ještě bloumat někde v noci po kamenech a hledat signál, abyste to mohla odeslat. Takže člověk nemá čas myslet na to, jestli by náhodou neměl zavolat domů.
Jen nedělejte, že takový okamžik nepřišel.
To víte, že přišel. A pak ležíte v noci ve stanu a v ruce máte mobilní telefon, který je vám bez signálu k ničemu, ale máte v něm všechny obrázky – rodinu, dceru, šťastné momenty svého života. Svítí stejně jasně jako hvězdy nad K2.