Doprava je show
Dopravu zpestřují hinduisty uctívané krávy, které se promenují po silnici. Národní vášní jsou motorky, na jedné se směstná často i pět lidí, děti vpředu, rodiče vzadu. V autobusech je Buddha v různých provedeních, ba i barevně blikající, někdy též hinduistická božstva a křesťanský kříž. A protože jsem neviděla žádnou dopravní nehodu, bohové asi výborně spolupracují. Levnější a příjemnější než mražený klimatizovaný bus je lidový, s otevřenými okénky. Ta jsou i ve vlaku, kde nezavírají ani dveře. Sedět v nich na podlaze s nohama venku a pozorovat exotickou krajinu nemá chybu. Občas jsou vagony tak narvané, že, kdo není mnich nebo těhotná žena (ti mají rezervovaná sedadla), visí ven. Můžete sice využít většího pohodlí v první třídě, avšak přijdete o nevšední zážitky. Za zmínku stojí speciality – na nádraží v Colombu je waiting room zvlášť pro ženy a muže a dvě toalety, ta lepší s nápisem For foreigners (pro cizince)... Ve vlaku do Hikkaduwy na mě cení soused černé zuby, následek žvýkání betelu. Slečna vedle zase cosi nevoňavého jí, zbytek vyhodí z okénka, načež vítr rozmetá rýži po celém vagoně, takže jsme všichni stejně bílí, bez ohledu na barvu pleti. Na zastávkách vbíhají dovnitř prodavači vody, oříšků, pirohů balených v novinách, a taky slepci a žebráci. Penízky jen prší, kdekdo si tím chce zlepšit karmu a mít se příště líp. Karma se dá poopravit třeba i koupí ptáčků a želv a jejich pouštěním na svobodu... Z rušné Hikkaduwy mířím do líbezné tiché Kumarakandy.
