Původně nebylo v plánu více dílů, je třeba přečíst nejdřív ten první?
Vůbec ne. Potkala jsem i čtenáře, kteří ani nevědí, že nějaký první díl je. Dá se začít číst opravdu odkudkoli. I když druhá knížka je v něčem jiná než ta první. Přece jen jsem trochu víc pronikla do problematiky. Je to jemná kosmetická změna, která odráží fakt, že už se v tématu cítím víc jako doma. Ale druhé knize to myslím neubralo na kvalitě, možná naopak. Což je po pravdě to nejdůležitější, protože jsem měla děs z toho, že udělám klasický „druhý díl“, který bude horší než první.
Kdo si ale přece jen první díl přečetl, jakou změnu zaznamená?
Tentokrát jsem se víc zaměřila na řády, které jsou rozjímavé, praktikují hlubší modlitbu čili kontemplaci, a řeholníci v knize mluví daleko víc právě o duchovních zkušenostech. Ale dávala jsem pozor, aby to bylo všem čtenářům srozumitelné.
Jsou to řády méně známé?
To se nedá úplně říct. Ve druhém díle Tichých srdcí jsou například i jezuité, a to je velká kapitola, protože jak současní jezuité, tak jejich historie, stojí za nastudování. Pak tam jsou řády rytířské, například maltézští rytíři neboli johanité, ti mají vzhledem k českým zemím nesmírně zajímavou a málo připomínanou minulost, nebo řád křížovníků s červenou hvězdou, který založila Anežka Česká. Ale jsou tu i karmelitáni, což je tradičně rozjímavý, až mystický řád. Výpověď sestry karmelitky, která žije v klášteře na Hradčanech, je podle mne jednou z těch nejzajímavějších v knize. Tahle sestra středního věku vystudovala medicínu a v pětadvaceti letech odešla do kláštera, který má přísnou klauzuru. Myslím, že pro čtenáře je hodně objevné, jak takové řeholnice žijí. Nevycházejí ven, pokud to opravdu není nutné, a zbavují se i dalších podnětů – nesledují televizi, setrvávají v tichu a zvláštností je, že s vámi musí hovořit přes pevnou přepážku.
Co si pod tím máme představit?
Takové dřevěné okénko. Pro mne to bylo poprvé, co jsem takhle s někým hovořila, a trochu jsem se toho obávala. Ale nakonec to byl jeden z nejživějších rozhovorů, které jsem zažila. Mnohokrát jsme se i zasmály, bylo to opravdu srdečné. Vysvětlení toho, co se vlastně děje v člověku, když je v takovéto klauzuře, znělo z jejích úst mimořádně zajímavě. Tyhle sestry jsou vlastně blíž světu, protože od něj sice odstoupily, ale tím pádem vnímají vše intenzivněji, bez všeho balastu.
Někdo by mohl namítnout, že se jen uzavřely a nedělají nic pro svět...
Tak si to lidé často vysvětlují. Práce je ale běžnou součástí denního režimu všude. Tyto komunity jsou soběstačné, každý den někdo vaří, někdo nahání instalatéra. Někdo vždycky pracuje, aby ostatní měli čas na modlitbu. Mnoho klauzurních řádů vyrábí nějaké produkty, marmeládu, hořčici, sestry hodně vyšívají. Mají minimální náklady, na to někdy zapomínáme. Třeba sestry karmelitky nejedí maso, jejich strava je velmi skromná. Zbavily se zbytečných podnětů, aby mohly směřovat k vyšší duchovnosti, to je jejich cílem.
Předávají ale nějak to poznané dál?
Samozřejmě, ale asi jinak, než si představujeme. Napadá mne příklad – nedávno se několik tisíc buddhistických mnichů v Asii naráz modlilo na jednom místě, kde došlo k teroristickému útoku, a de facto ho čistili. Protože modlitba je vlastně myšlenka, která má velkou energii. A něco velmi podobného se děje v klášterech i u nás v Evropě, protože řeholníci se nemodlí jen za sebe, modlí se za všechny. Takže někdo vytváří něco pozitivního i za nás, kteří jsme nevěřící. Tahle sounáležitost je přece velmi dojemná. Někdo se někde v tuto chvíli za vás přimlouvá... To svým způsobem dost posiluje, alespoň mne ano.
Ovlivnila vás nějak práce na Tichých srdcích?
Řekla bych, že mě to velice zklidnilo. Když jsem začala, byla jsem dost nespokojená se stavem společnosti, ale díky lidem z klášterů už nemám „blbou náladu“. Najednou zažíváte jinou zkušenost, máte kolem sebe lidi, kteří ctí pravidla a životní principy, nejsou hrubí ani agresivní, nelžou, nekradou a dělají prospěšné věci. Protože pokud nějaký řád nebo kongregace něco dělá, tak je to vždycky ve prospěch společnosti. Řády přece byly jediné sociální instituce středověku, vždycky zakládaly nemocnice, útulky pro staré a opuštěné, školy.
A je to tak i dnes?
Samozřejmě. Ale třeba oproti době před druhou světovou válkou mají naši řeholníci možnosti dost omezené. Především dostali zpět většinou zdevastované budovy, zchátralé areály, kde předtím čtyřicet let hospodařila třeba československá armáda. Řádům také ubylo mnoho členů, protože v době totality nemohli přijímat dorost. Takže dnes se u nás – ale i všude v Evropě, což je třeba říct – běžně setkáte s tím, že v části klášterního areálu je třeba hotel nebo jiné zařízení. Je to myslím dobré využití budov, které by jinak zůstaly prázdné. Hodně klášterů dnes také nabízí různé krátké pobyty pro lidi zvenčí, třeba i pro manažery.
Jak jste se cítila, když jste šla na návštěvu do prvního kláštera? A jak se v nich cítíte teď po letech?
Rozdíl je obrovský. Samozřejmě jsem napoprvé měla velký strach z jiného prostředí. Čekala jsem, že řeholníci se mnou ani nebudou chtít mluvit. To se párkrát sice stalo, ale v obrovské většině jsem byla přijata srdečně. A taky s jistou mírou zvědavosti na druhé straně... Samozřejmě je třeba přicházet s respektem k odlišnému prostředí, je třeba čekat na nějaký pokyn, pozvání třeba do hovorny a podobně, vysvětlit, proč člověk přichází a co chce... Myslím, že kdo je trochu citlivý, tak to vnímá. Ale já už mám nyní leckde své přátele, za kterými chodím nebo jezdím na návštěvu. Vlastně mi dokonce vyhovuje na nějaký kratší čas pobývat v klášteře. Je to trochu jako jít do „mentálních lázní“. Prostě se tam cítím dobře a bezpečně, vnímám tu jemnou atmosféru klidu.
Nepřivedla vás setkání s řeholníky k víře?
Ne. Myslím, že kdybych k víře inklinovala, už by se to dávno projevilo. Mně ale o víru nešlo, šlo mi o poznání klášterů a lidí, kteří žijí jinak. A abych to mohla nějak srozumitelně předat dál. Zajímalo mě to a pořád zajímá, takže jsem všemu otevřená. I proto asi s řeholníky můžu dobře komunikovat, vlastně nic neočekávám, ale o to víc si užívám krásné okamžiky, které v klášterech někdy zažiju.
Jako například?
Třeba společný oběd, posezení na klášterní zahradě. A někdy i docela humorné situace, ale to by bylo na dlouhé vyprávění.
Vydala jste se také na poutní cestu do Santiaga de Compostela, dokonce už dvakrát...
První cestu jsem šla v roce 2010, to bylo asi devět set kilometrů. Šla jsem se skupinou známých, byli to samí zkušení chodci a sportovci, takže jsem ze začátku dost funěla a nohy mě bolely. Navíc se většinou spalo venku, to byl pro mě zas návrat k mladým letům, kdy se jezdívalo s partou na čundr. Prožívala jsem to docela dobře, kupodivu jsem nedostala ani rýmu. Přitom Severní cesta do Compostely, od francouzsko-španělských hranic podél pobřeží Atlantiku, trvala přes pět týdnů. Vloni na jaře jsem se rozhodla jít znovu, tentokrát Portugalskou cestou a sama. Bylo to krátké, jen asi dvě stě kilometrů, tak jsem si to ani nestihla užít. Navíc hodně pršelo, ale naštěstí jsem spala v ubytovnách.
Neděsila vás samota?
Absolutně ne. Mě vlastně už i na té první cestě společnost někdy až rušila. I když zrovna v lese kdesi ve Španělsku bych sama přespávat nechtěla. Myslím, že ta samota ke mně už nějak patří, spisovatel je zvyklý sám pracovat celé dny a někdy i týdny. Je fakt, že spousta lidí dnes vůbec nesnese být jen sama se sebou, potřebují mít neustále zapnuté rádio, televizi. Ale mně je v tom dobře. Letos chci jít do Compostely zase, tentokrát historicky nejvíc frekventovanou trasou, která má taky asi tisíc kilometrů. A plánuju jít zase sama.
Nechystáte se o tom napsat knihu?
Cílem to až do letoška nebylo, ale napíšu. K té myšlence mne přivedli lidé z několika nakladatelství, kteří se mě na to začali ptát. Mě to nejdřív ani nenapadlo, chtěla jsem si své cesty nechat sama pro sebe. Taky proto, že i u nás o cestě do Compostely vyšlo už docela dost knih. Ale když si je prolistujete, až na čestné výjimky je to takové to, co jsem jedl, kudy jsem šel, koho potkal... To mě moc nebaví, jenže já už jsem taky náročný čtenář.
Osobní zážitek je ale vždy jiný.
To jistě. A já mám cestou docela silné prožitky, zbystří se mi smysly, jinak vnímám přírodu, lidi... Nemusíte být psycholog, aby vám došlo, že na pětitýdenní cestě se mysl přepne do zcela jiného režimu.
Čím to je?
Rozhodně ne tím, že by se vás dotknul nějaký zlatý paprsek, alespoň u mě ne. Ale jste zbavená veškerých starostí, máte betonové alibi, že nemůžete nic řešit. Když vám někdo zavolá, že vám teče do bytu voda, řeknete, hm dobrý, ale já jsem prostě pryč. Další věc je, že jste sama, i když se můžete samozřejmě bavit s lidmi cestou. Máte dvoje boty, nemáte co na práci, kromě té chůze a ošetřování sebe sama, protože nohy samozřejmě trpí. Ale zase mne na cestě třeba vůbec nebolí záda. Když si vzpomenu, kde všude jsem přespávala, v lese, na kopci, na pláži, na útesu, dokonce v opuštěné kapličce na dlažbě, tak to skoro nechápu. Asi už jen tím každodenním pohybem se člověku tělo dost aktivuje, energie začne proudit a ono je spokojené a funguje. My, kdo máme sedavé zaměstnání, ho přitom normálně nemáme v nejlepším stavu. Takže jít na cestu je ozdravné, ale rozhodně na takový velký výlet nelákám každého, protože pohodlné to prostě není. Nevíte, kam jdete, ráno se probudíte, víte sice, že vás čeká pětadvacet kilometrů, ale nevíte, kde budete večer spát, ani kudy ta cesta přesně povede. Neustále na vás útočí nové vjemy, jdete krajinou, vidíte středověký hrad, most, slunce, prší a zabýváte se těmi podněty úplně napřímo. Je to zvláštní stav existence. Člověka to trénuje, utužuje, musíte se spoléhat sama na sebe. Všechny to trochu zocelí a každý tam najde o sobě něco, co ještě nevěděl.
Takže primárně nejde o to svaté místo?
Samozřejmě pro věřící stále ano. Je to stará poutní cesta, takže pokud jí jde věřící katolík, je provázená modlitbou, účastí na mši v kostelích. To je něco jiného. Ale zrovna cesta do Santiaga se poslední roky stala velkým fenoménem a je tam víc nevěřících než věřících, desetitisíce lidí ročně. Každý člověk na těch cestách něco najde. Nakonec každý tam hledá něco jiného, jde tam z jiného důvodu.
Může to být i taková očista od balastu, jako mají karmelitánky?
Určitě. Protože na pár týdnů žijete úplně jiný život, zbavený všech jistot. A nevrátíte se úplně stejná. Mně se stává, že po návratu okamžitě změním pár věcí. Často tam myslím lidé pro tu změnu také chodí, vydávají se na cestu pod vlivem nějaké události, ztráty milovaného člověka, rozvodu. Z toho zcela odlišného úhlu se na vše pak díváte hodně jinak.
Jak se vám z takových cest nebo klášterního klidu vrací do reality, zvlášť na politické jednání?
Z cest je to horší. Dá se říct, že tak, jak dlouho jdete, vám trvá návrat do reality. Tenkrát po těch pěti týdnech to byl docela drsný návrat, najednou jsem si nemohla vzpomenout, ani jak se zapíná moje vlastní pračka. Ale střídat kláštery a třeba zasedání zastupitelstva, to je pro mne vlastně dobré, i když mě to ze začátku trochu ničilo. Uvědomuji si líp, kde a jak žiju, když se můžu pohybovat na obou těch protipólech. Politika je hodně racionální a nějakým emocím by tam člověk podléhat spíš neměl. Jsem opoziční zastupitelka na Praze 1, což znamená, že k mým hlavním povinnostem patří každý měsíc prostudovat podklady na jednání zastupitelstva, aby člověk věděl, jak hlasovat. Je to velká zodpovědnost a docela namáhavá práce, protože často musíte vstřebat a rozklíčovat dlouhé kauzy, které se táhnou několik let. Ale má to i své vlídné stránky. Občas taky oddávám na Staroměstské radnici. To je velká radost.
Vy jste se v Praze narodila?
Ano, celý život žiju na Starém Městě, chodila jsem tu do školky, do základní školy, na dvě vysoké školy... Miluju to tady, i když centrum se od dob mého dětství dost podstatně změnilo. O Praze jsem taky napsala několik knih, pro dospělé i pro děti.
Evidentně jste Pražačka tělem i duší, máte nějaká oblíbená místa?
Mám, ale bojím se, že když to řeknu, tak tam všichni budou chodit... Mám ráda okolí Anežského kláštera, je tam taková tichá a klidná atmosféra, ale to se bohužel brzy změní, protože se tam buduje moderní bytový komplex.
Máte kromě politiky čas i na něco jiného?
Dost cestuju. Miluju památky, neustále objevuju, a je mi skoro jedno, jestli je to zrovna Kouřim nebo Jeruzalém. Baví mě kultura a historie, takže každý výlet nebo cesta je takový střípek, který mě zase někam posune ve vnímání dějin nebo i současnosti.
Která země na vás nejvíc zapůsobila?
Určitě Mongolsko, kde jsem byla před deseti lety. Ta obrovská rozloha, ve které najednou stojíte, a kolem dokola vidíte třeba šedesát, sto kilometrů daleko... A potom Nepál a Tibet. Ty mám v živé paměti, protože před dvěma lety jsem byla v Himálaji na vysokohorské výpravě. Popravdě jsem po první cestě do Santiaga chtěla zkusit taky vylézt na nějakou horu, tak jsem do toho šla. Nakonec jsem překonala sama sebe, protože jsem vystoupala do výšky 5800 metrů, samozřejmě se zkušeným průvodcem a celou výpravou. Tam už se hodně těžko dýchá, je tam řídký vzduch, a když jdete do kopce, po pár krocích stojíte a cítíte se úplně vyřízená. Nicméně ta nesmírná krajina, výhledy na zasněžené pětitisícovky, ale třeba i návštěvy tibetských klášterů a horských vesnic, to za to stálo.
Vrátíte se k psaní knížek pro děti?
Ještě přesně nevím. Nově jsem začala své knihy i sama vydávat, letos plánuju vydat některé své starší knihy, které už nejsou k dostání. Teď na jaře vyjdou nově Strážci pražských ulic, to je knížka o příbězích pražských domovních znamení. Taky pomalu začínám pracovat na třetím díle Tichých srdcí, ještě pořád vidím spoustu zajímavých klášterů a řádů, které stojí za prozkoumání... Ale mou nejbližší novou knihou asi bude ta o cestě do Compostely. V ní bych ráda zúročila i své focení a malování, chtěla bych to pojmout jako takovou autorskou fotograficko-obrazovou knihu s texty.
Vy taky malujete?
Malování je moje tajná láska. Moc se s tím nechlubím, protože maluju jen pár dní v roce, v létě, když mám čas. Nejradši maluju krajiny přímo v plenéru, to je pro mě obrovský odpočinek. Nedávno jsem začala s akvarely, ty se musí malovat mokrou barvou, takže máte málo času a musíte dělat rychle. Je to docela dobrodružné, protože vlastně nikdy předem nevíte, jaký bude výsledek.
Zdá se, že žijete trochu v poklusu.
Ono to nevypadá, ale v posledních letech, díky politice a Tichým srdcím, ročně poznávám třeba sto lidí. Z toho mi tak deset patnáct v životě zůstane včetně nových aktivit, takže záběr se zase o něco rozšíří. Zase ale musím něco vypustit, protože to by se už vážně nedalo zvládnout... Třeba už dva tři roky nejezdím na besedy do škol a dětských knihoven. Jezdila jsem pilně mezi děti deset let, i na třicet čtyřicet besed do roka, už si to ale časově nemůžu dovolit. Takže život v poklusu to pořád je, ale snažím se, abych vnímala, jestli dobrý, nebo špatný. Vyhovuje mi střídání aktivit. Cesty a zase práce doma, samota a lidi.
Máte život trochu na dvě strany...
To je fakt! Asi proto, že jsem narozená ve znamení Vah, musím pořád vyrovnávat. Když se člověk tři dny veselí, pak by měl zase tři dny pořádně pracovat. I když já vlastně pracuju pořád, i o víkendech, večer, v noci. V zimě píšu knihy, to je dobrý čas, protože mě to netáhne nikam ven. Leden, únor, to se stáhnu do ústraní a jako bych nebyla a jen se hodně intenzivně věnuju psaní.