Čím jste chtěla být jako malá holka?
Toužila jsem udělat radost svojí mamince, která měla ráda cibulový porcelán, takže jsem ho chtěla malovat.
V umělecké branži jste tedy zůstala, i když v úplně jiném oboru...
Už během gymnázia jsem směřovala k něčemu z kultury. Chodila jsem na dramaťák, dělala moderní balet, zajímala se o fotku. FAMU byla naprosto nedostižná škola, kam chodili bájní Forman a Chytilová, ale potkala jsem ty správné lidi ve správný čas a ti mi dodali sebedůvěru.
Proč dokumentaristika? Hraný film vás nelákal?
Vyhovovalo mi, že se na katedře dokumentu oproti režii nenosily hvězdné manýry. Bylo tam tvořivější prostředí.
Ale stejně jste si pár hraných filmů vyzkoušela?
Ano, jako asistent režie, takže na rozdíl od svých dokumentů jsem za ně nikdy nebyla úplně zodpovědná. Mám natáčení hraných filmů moc ráda, vlastně si myslím, že v tom není rozdíl v tvůrčí rovině, ale jen ve finanční a organizační. Ale pocit zodpovědnosti u hraného za ty miliony v rozpočtu si nedovedu představit.
Jak jste se vůbec dostala ke Čtyřem v tom?
První řadu vymyslely a realizovaly režisérka Linda Jablonská se scenáristkou Irenou Hejdovou, ale potom obě otěhotněly. Na režírování druhé řady oslovili z televize mě.
Věděla jste hned, že to vezmete?
Dostala jsem to jako určitou satisfakci za projekt, který v České televizi nevyšel, takže jsem měla rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem byla smutná z toho, že se nebude realizovat něco, do čeho jsem dala tři čtvrtě roku energie. Na druhou stranu mě potěšilo, že na mě mysleli. Navíc autorky první řady dobře znám, takže mi bylo jasné, že to bude zajímavý projekt. Když jsem se na první řadu podívala, tak jsem nabídku přijala. Jako maminka dvou malých dětí jsem všechny tři řady se zájmem sledovala. A jako novinářka jsem si říkala, co všechno je asi ukryto za kamerou.
Kolik vás tam stojí?
Samozřejmě potřebujeme produkci, která zařizuje věci podle našich požadavků, například obvolávání míst, kam plánujeme jít natáčet. Dneska je technika tak kvalitní, že si můžeme dovolit být velmi úzký štáb lidí. Nezbytně u toho musí být kameraman, zvukař a já. A já tam nakonec také nemusím být, když se natáčí ve stísněných prostorách.
Když to nadsadím, tak každá holka by se měla v osmnácti zúčastnit porodu jako pozorovatel, formovalo by to její vůli a zrání. Mluvím o výchově k možnosti volby. Domácí porod, porodní dům, porodnice... To už je na každé z nás. Možnost volby by posunula vnímání našeho porodnictví do jiné dimenze. Ohánění se procenty úmrtnosti novorozenců pro mě prostě není to jediné měřítko kvality.
Jste maminka tří holčiček, teď jste se dostala k osmi porodům i z druhé strany. Jaké to bylo?
Můj první porod za kamerou byl porod Kamily Zlatuškové, která to měla opravdu dlouhé, a už se skoro uvažovalo o císaři. Bylo to velmi intenzivní, prožívala jsem to tak, jako kdybych rodila sama. Trpěla jsem bezmocí, nervozitou. Při dalších už si člověk zvykne a začne profesionálně sledovat to, co potřebuje natočit. Samozřejmě to s těmi lidmi dál sdílí, ale už ho to tak nepohltí, aby se nemohl soustředit na práci. A poslední porod jsem si už opravdu užívala.
Přece jen jde o hodně intimní záležitost, ukázat na kameru, jak rodíte. Vy sama byste do toho šla? Nechala byste někoho, aby vám zasáhl do soukromí a točil váš život?
Asi bych s tím neměla problém, pokud by mě dobrý režisér přesvědčil, že to má význam a přesah.
Kolik žen se do projektu přihlásilo?
S druhým konkurzem přišel veliký útlum. Do první řady se přihlásilo přes tři sta holek, do druhé necelá stovka, protože spoustě lidem došlo, jak to vlastně vypadá. A do třetí řady se hlásilo asi sto padesát lidí. Vlastně mě to potěšilo, protože to svědčilo o tom, že ty ženy si uvědomují, co nesou na trh, a poctivě zvažovaly, jestli jim to stojí za to.
Podle čeho jste vybírali?
Zajímavých osudů tam bylo víc. Při výběru bylo několik kritérií. Nemůžeme se opakovat, takže vývoj v těch řadách je nějakým způsobem patrný. Snažili jsme se mapovat jiné problémy. Hrdinky musí být nositelkami příběhu, musí být jasné, že mají od prvního do šestého dílu co nabídnout. Nemůže se to celé odbýt jen ve druhém díle, kde porodí. A snažili jsme se, aby ty čtyři osudy byly ve vzájemném souladu i kontrastu.
A nepřišli jste kvůli těmto kritériím o nějaký příběh, který jste chtěli ukázat?
Od začátku jsme měli paní, matku třech dětí, která už podruhé nosila dítě někomu jinému, což je samozřejmě skvělé téma, a já ji do filmu moc chtěla. První setkání bylo omračující svou intenzitou, byla to naprosto jistá kandidátka, ale pak jsme museli své nadšení korigovat.
Co se stalo?
Biologičtí rodiče chtěli zůstat v naprosté anonymitě a my bychom to dítě viděli jen při porodu, což časově odpovídalo třetímu dílu. Takže by byla v dalších třech dílech jen hrdinčina rekonvalescence a nástup do práce. S takto koncipovaným příběhem bychom si prostě v seriálu nevystačili.
Zato další silné téma, které v poslední době vzbuzuje vášnivé debaty, jste si ujít nenechali. Mluvím o domácích porodech.
Téma hýbe společností, takže je jasné, že když člověk točí dokument o porodech, rád by lidem zprostředkoval tento druh zážitku. Už ve druhé řadě jsme jednali konkrétně se dvěma ženami. Jedna si to rozmyslela, u druhé to kategoricky zamítla její porodní asistentka. Pak nám to vedení České televize zakázalo, protože kdyby se nedej bože něco u porodu stalo, tak by musela televize před soud za to, že tomu nezabránila.
Vy jste se z toho ale dobře vylhali.
Je skvělé, že se Pavla přihlásila. V Anglii je porod doma naprosto legální a zároveň jde o Češku, takže se pohybovala v obou společnostech a my mohli srovnávat. Jsem moc ráda, že jsme měli možnost její porod natočit. Nevím, jestli to bylo cítit i přes obrazovku, ale myslím, že zažít něco takového by neškodilo nikomu. Člověk si uvědomí, jak tělo při porodu funguje přirozeně, a pokud jde všechno, jak má, příroda to zařídila dokonale, žádný vnější zásah není třeba.
Markéta Ekrt Válková
Narodila se 8. července 1973 v Praze.
- Po gymnáziu studovala zlínskou Filmovou školu, poté si vybrala Katedru dokumentární tvorby FAMU. Ukončila ji filmem Motocyklení, za který získala několik cen.
- Provdala se za zvukaře Viktora Ekrta, s nímž má tři dcery.
- Byla asistentkou režie Jiřího Menzela při natáčení filmu Život a neobyčejná dobrodružství vojína Ivana Čonkina a také režiséra Vojtěcha Jasného při natáčení Návratu ztraceného ráje. Dělala pomocnou režisérku Romanu Vávrovi či Petru Zelenkovi.
- Kromě Čtyř v tom natočila například dokumenty z cyklu Zblízka, Absolventi, Pohyby tance, Čekání na šílenství či Dětství, důvod k dospělosti.
Soudím tedy, že jste pro to, aby ženy mohly rodit doma i u nás.
Myslím si, že existují ženy, kterým hrozí větší nebezpečí v nemocnici. Záleží hrozně moc na psychice, na nastavení dotyčné. Vím, že doktoři by mi oponovali, že viděli spoustu ženských v pohodě, kterým se něco stalo z minuty na minutu, určitě takové případy jsou. Ale celý systém je u nás nastaven tak, že porod probíhá pod neustálou kontrolou medicíny, a aby tento model fungoval, musí být doktoři vždy o krok před přírodou, aby mohli proces řídit. Ženy jsou s tím smířené a udělají, co se jim řekne. Nenaslouchají už samy sobě, rodí za ně jiní. To je chyba celkového vzdělávání. Když to nadsadím, tak každá holka by se měla v osmnácti zúčastnit porodu jako pozorovatel, formovalo by to její vůli a zrání. Mluvím o výchově k možnosti volby. Domácí porod, porodní dům, porodnice... To už je na každé z nás. Možnost volby by posunula vnímání našeho porodnictví do jiné dimenze. Ohánění se procenty úmrtnosti novorozenců pro mě prostě není to jediné měřítko kvality.
A napočtvrté byste to doma zkusila?
Vlastně bych hrozně ráda. Člověk v jistou chvíli svého života zjistí, že už má na věci jasný názor a chce být u porodu partnerem. Nechce se jen nechat manipulovat lidmi, kteří podléhají svým nadřízeným, jejich představám o rychlosti, čistotě, bezpečnosti a logicky se bojí všeho, co není standardní. Záměrně se bavíme jen o těch nešvarech, a ne o spoustě pozitivních případů. A zdůrazňuji, že mluvíme o normálním porodu, a ne akutní operaci v ohrožení života. Tam ani nepípnu.
Kateřina ze Zlína rodila v nemocnici a miminko mělo hned po narození infekci dýchacích cest a podezření na zlomenou klíční kost. Myslíte, že doma by se to nestalo?
Po Kačenčině porodu jsem si koupila lahev portského a opila jsem se, protože sledování tohoto porodu pro mě bylo utrpením. Porod byl bez komplikací a oni ho od začátku hodně urychlovali. Psychika Katky byla nastavená na to, že dokáže, jak je medicínský přístup užitečný, a já vnímala, jak hrozně se při porodu ovládala, aby tuto tezi naplnila. Intuitivně jsem cítila, že to není dobře, a když mi Kačenka napsala o problémech po porodu, tak mi to do toho absolutně zapadalo. Ale to je můj subjektivní pohled na věc. Dá se to vnímat i tak, že bylo štěstí, že byli oba v nemocnici, protože komplikace by nastaly tak jako tak.
Každopádně jste se asi musela dost kousat do rtů, abyste neříkala vlastní názor. Jak to je se zasahováním Nemáte chuť při natáčení těm rodinám radit?
Ano, ale člověk si vždycky řekne, že mu do toho nic není. A přece nemůžu vědět, že zrovna na tohle dítě by platilo něco, co bych udělala já. Samozřejmě, že pokud jsme se přátelsky bavili, protože s některými jsme opravdu kamarádi, tak mimo kamery jsme diskutovali. Ale nesnažila jsem se to řešit za ně. Přece jen jsme natáčeli o nich a pro mě je cenné, že se pohybujeme autenticky v jejich životních situacích.
Jedna z maminek z první řady si stěžovala na způsob sestřihu, měla pocit, že v seriálu vypadá jinak, než jaká je ve skutečnosti. Jak moc můžete výsledek střihem ovlivnit?
To je podobné jako novinařina, vy také vysvětlujete realitu s akcentem na to, co je pro vás důležité a co chcete článkem sdělit. Reakce veřejnosti je zážitek, který nikdy nemůžete předem odhadnout. A naše hrdinky to vnímají různě a jsou citlivé na negativní ohlasy. Nejhorší to měly právě ty holky v první řadě, protože nikdo nečekal, že se nějaký dokument, který poběží na dvojce, setká s tak velkým zájmem, že jim budou lidi osahávat miminka na ulici.
Kolik času vám zabere natáčení?
Na všechny čtyři osudy máme šedesát natáčecích dní a je to šest dílů, takže je to dva a půl dne na jednu hrdinku na jeden díl. Zjednodušeně řečeno je to třeba dvakrát do měsíce. Byly ale chvíle, kdy jsme tam byli v měsíci pět dní a pak jsme zase vynechali, protože bylo něco aktuálnějšího jinde.
Čím dál tím víc mě fascinuje, jak se člověk postupně stává svou profesí, jak nenápadně a plíživě se mu některé věci dostávají pod kůži, ovlivňují jeho povahu i roli ve společnosti včetně zlozvyků, které jsou nežádoucí. Takhle nějak si vysvětluju, jak se z člověka, který něco chce změnit, stane například politik, deformovaný svou rolí a egem. Člověku prostě ta profese přechází do krve.
Chystáte další řadu?
Myslím, že to ČT neplánuje. Popravdě řečeno, já jsem si to užila a teď může dostat šanci někdo jiný. Zase by se z toho ale neměla stát růžová zahrada.
Od maminek teď prý míříte za vojáky, je to tak?
V březnu bychom měli začít točit projekt České televize o vojenském přijímači ve Vyškově, koncipovaný jako sledování výcviku několika budoucích profesionálních vojáků, jejich osobního i profesního růstu. Doufám, že tam najdeme odpovědii na spoustu obecnějších lidských témat.
Jak zvládáte svoji profesi při třech dětech?
Člověk je sám organizátorem své práce, takže si umí vyjít vstříc. A rodina se přizpůsobí, nastaví, muž si vezme víc volna, babička je v pohotovosti a nějak se to překlepe. Navíc děti už jsou velké. Samozřejmě kdyby to mělo být každý den, tak by to nešlo.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Nejtěžší a zároveň nejmilejší je vztah s hrdiny. Utkat ho z něčeho, co nevzniklo spontánně, ale často plánovaně, na objednávku, a přesto to musí fungovat v rovině důvěry a zodpovědnosti jedné strany k druhé, je fascinující princip mé profese.
A co nemoc z povolání? Nepřemýšlíte už při běžné komunikaci jako dokumentaristka tak, že tohle by bylo dobré natočit?
Někdy se to možná stane. Čím dál tím víc mě fascinuje, jak se člověk postupně stává svou profesí, jak nenápadně a plíživě se mu některé věci dostávají pod kůži, ovlivňují jeho povahu i roli ve společnosti včetně zlozvyků, které jsou nežádoucí. Takhle nějak si vysvětluju, jak se z člověka, který něco chce změnit, stane například politik, deformovaný svou rolí a egem. Člověku prostě ta profese přechází do krve.
Při práci a dětech vám ale ještě zbývá čas na koníčky. Jedním z nich je vaše krásná žlutá motorka.
Mamince jsem se chtěla zavděčit cibulákem a tatínkovi motorkami. a tatínkovi motorkami. Jsem vlastně dost poslušná dcerka. Můj táta (Petr Válek pozn. red.) byl motocyklový reprezentant a pak trenér v terénních soutěžích a já jsem ve světě benzinu vyrostla. Navíc jsem nikdy nebyla moc holčičí, takže vztah k motocyklům byl naprosto přirozený. I když časem jsem se samozřejmě naučila motocykl používat taky jako ryze ženskou zbraň...