Lucie Bílá: Věci řeším jen sama se sebou

*Jak dnes, s odstupem času, hodnotíte své poslední turné? *

Svou velkolepostí nemělo v Česku obdoby. Zatím se mi nechce na Černobílé turné jen vzpomínat. Vzhledem k tomu, že byl o koncerty mimořádný zájem, naplánovali jsme jich pár i na tenhle rok – tři u nás a dva na Slovensku.

Takže turné vlastně neskončilo, pojede dál! A máme z toho obrovskou radost, protože když celý ten maraton skončil, padl na nás smutek, jako bychom odjížděli z pionýrského tábora a jako malé děti si toužili alespoň vyměnit adresy se slibem, že si budeme až do smrti psát...

Který moment z celého turné byl pro vás ten nejsilnější?

Samotný začátek, když jsem poprvé vstoupila v Praze v Tesla Areně na pódium. Cítila jsem se jak Alenka v říši divů, plná adrenalinu a radosti zároveň, ty pocity ani nejdou popsat. Měla jsem za sebou půlrok příprav, tvrdé práce, a reakce lidí v hale byla dokonalá odměna. Teď už vím, že to byl teprve začátek, a hlavně už vím, jak na to. V hlavě se mi rodí další show.

Co jiného v těchto dnech zaměstnává vaši hlavu, srdce a duši?

Hlavička pracuje na nových projektech, srdce se tetelí, protože cítí ve vzduchu dny volna, a duše je klidná a vyrovnaná. Po tom všem, co jsem v minulém roce zvládla, se nějak nebojím dát si za odměnu „cukřík“.

Mám tím na mysli malou pochvalu sobě samé, protože jsem splnila úkol. Mám totiž zvláštně posunutou hranici tolerance k druhým, ale o to méně umím tolerovat sebe. Mám ráda přísloví, které praví: Štěstí nejsou nesplněné sny, ale splněné povinnosti.

Plnění povinností je pro zrozence ve znamení Berana jedním z pilířů existence... Jak by vypadal jeden den vašeho života bez povinností?

Neumím si takový den vůbec představit. Mám svoje pravidla, rituály, řád a někdy i plánovaný neřád…, to jsou opěrné body mého života. Žiju v takovém chaosu, že bez těchhle záchytných bodů bych se úplně ztratila. Když jsem se jedné své kamarádky, která tragicky přišla o syna, zeptala, jak to mohla přežít, odpověděla mi, že právě díky svým rituálům a talismanům. Je pravda, že když už nemůžu a jedu na náhradní baterii, házím do kabelky stříbrnou krabičku na léky, kterou jsem vyměnila s Jiřinkou Jiráskovou, a do ní si dám šest věcí pro štěstí – stříbrný čtyřlístek, turmalín, vltavín, madonku a tak.

Mám pak větší pocit jistoty, že všechno zvládnu. Možná to vypadá dětinsky, dnes už ale vím, že když je opravdu zle, vždycky mne něco chytí za ruku a převede přes cestu. Lidé si myslí, že mám na růžích ustláno, a to mám asi za to, že se pořád tak culím. (smích)

Obranné masky jsou pro ženu ve vaší pozici asi nutností. Prozradíte něco z toho, co je za nimi?

Ale já jsem nemluvila o masce. Mluvila jsem o věcech, které mi právě pomáhají nemuset je používat. Samozřejmě, občas je tam smutek, strach nebo trápení, které se mi nechce vystavovat. Naučila jsem se řešit věci sama se sebou, aniž bych do toho zasvěcovala okolí. Není k tomu totiž důvod.

Žít tak dlouho pod drobnohledem veřejnosti není jednoduché. Lidé si o vás neustále vytvářejí nějaké domněnky, a já nechci nikomu zavdávat jakékoli podněty k pochybám. To ale neznamená, že se mi to vždy daří. Třeba v případě médií, která díky své moci mohou i dost ranit.