Jak já byla zoufalá. A navíc jsem zjistila, že jsem zase těhotná! Nebyla jsem vůbec ráda, to přiznávám. Předtím jsem si malovala, že s Petříkem dokážu začít znovu sama, že se rozvedu a osamostatním a potkám někoho pořádného. A pak najednou tohle. Když jsem se ale v jedné hádce prořekla o těhotenství před Petrem, byl v sedmém nebi a sliboval, jak se změní a jak konečně začneme žít jinak. Tak jsem se uklidnila a řekla si, že to nakonec přece jenom půjde, že stačí na něj přitlačit. A na druhé miminko jsem se těšila, a dokonce jsme se přestěhovali do lepšího, většího bytu, abychom se líp vešli. A to byla dvířka k mému osudu. V domě, do kterého jsme se stěhovali, byl nahoře největší byt s krásnou terasou. Jednou jsem se ve výtahu zmínila před spolucestujícím o tom, že to musí být nádhera, a on na to povídá: „To je, však se přijďte podívat, já tam bydlím.“ Vykulila jsem oči a říkala, že ne, že to není nutné, ale on opakoval, ať jen přijdu, třeba zítra odpoledne, jestli se mi to hodí, v pět. To víte, že jsem byla zvědavá. Děti si v půl páté na hřišti převzal Petr, kterému jsem poctivě řekla, kam jdu. Smál se a říkal, ať z té střechy nespadnu, aby prý se mi nezatočila hlava. Hlava se mi ovšem zatočila – a nejen z bytu.
