Náš vztah s Petrem byl snad nejlepší po narození prvního dítěte, viděla jsem, jak se o mimino stará a jak nás má rád, a žila jsem jenom tehdejšími okamžiky. Jenomže potom šel malý Petřík do školky a já se vrátila do práce a tam si kolegyně povídaly o tom, co zažily a viděly a co si koupily, a já si znovu připadala jako pipina, co nevytáhne paty z našeho města. Byla jsem vzteklá a chtěla, abychom konečně začali dělat něco nového a zajímavého, když už je dítě dost velké, že s ním nemusíme být celý den. Jenže Petr se úplně zasekl, pořád opakoval, že neví, co po něm chci. Co asi! Abych nestrávila celý život jenom chůzí do supermarketu a zpátky! Stal se z něj ale úplný hlupák, dělal mi všechno snad schválně, byl ještě větší lenoch než dřív. Jediné místo, kam chodil, byly partie karet s kamarády, jinak se díval v televizi na seriály a filmy. Vůbec ho nenapadlo, že by bylo lepší něco z těch filmů ve skutečnosti taky prožít. Začala jsem si myslet, že jsem si vybrala nesprávného muže. Stačil mu život, jaký žije, neměl vůbec žádné ambice, nechtěl se stát nikým důležitým. Přesvědčovala jsem ho, ať se dá do politiky, že může zazářit u nás v zastupitelstvu a potom...
