„Krásné, že? Však jsem dlouho hledal, než jsem něco takového našel, a cena navíc ušla, jenom sedm milionů.“ Tak tuhle větu řekl můj soused jen tak – a já šla do kolen. My jsme si na náš spodní byt museli vzít dvacetiletou hypotéku, a to byl proti tomuhle maličký! „Dáte si něco k pití? Mám tady myslím slušný výběr,“ pokračoval soused a já kývla, že ano, a nechala si namíchat koktejl. A pak jsme si povídali, spíš tedy povídal on a já na něj obdivně zírala. Však si ten obdiv zasloužil, má firmu na skladové vybavení, kterou dal do kupy s rodiči a už patnáct let mu funguje. Ach jo, kdyby tak Petrovi rodiče byli taky aspoň trochu podnikaví... Hodina uplynula jako voda a já měla pocit, že bych měla odejít, i když se mi nechtělo. „Musíte spěchat?“ zeptal se a dodal: „Žena s dětmi jsou v Itálii, tak jsem slaměný vdovec, nebo jak se to říká, nechcete zůstat na večeři?“ To bych tak ráda! Ale nemohla jsem. Popravdě jsem přiznala, že můj manžel s dětmi nejsou v Itálii, ale jen o pár pater níž, a že se tudíž musím vrátit. „Tak jo. Ale nemůžete si zorganizovat volno jindy?“ ptal se znovu a jemně mě pohladil po dlani. To bylo jako elektrický šok. Bylo mi jasné, že si schůzku s ním zařídím, i kdybych si na děti měla zaplatit hlídání. Nakonec to šlo mnohem snáz, než jsem čekala, Petr s nimi odjel v sobotu k rodičům a já zůstala doma. A soused Václav byl doma taky ještě sám. Prožili jsme nezapomenutelný den a noc v tom krásném bytě s terasou a mně bylo jasné, že tohle je muž, jakého jsem si vždycky představovala.
