Dr. House, doktor Marcus, doktor Kovář: všichni v jednom Martinovi

Líbila by se vám snad jiná?

Třeba první republika. Jasně, mám ji zažitou z filmů s Oldřichem Novým a to, co se odehrávalo v Jedové chýši, asi taky nebyla vždycky idylka, ale mám pocit, že se k sobě lidi chovali jinak. Dnes všichni někam spěcháme. Zkuste se pomalým krokem projít po Praze a usmívat se při tom – budou vás považovat za blázna, v lepším případě si vás nikdo nevšimne. A jestli žijete v bytovce, spočítejte, kolik svých sousedů znáte.

Není to paradox? Dnešní doba díky technice kontakty usnadňuje.

Jsme zahlceni sociálními sítěmi, kde si píšeme, jak jsme kde zapařili, ale přitom nemáme čas se potkat. Taky mám profil na Facebooku, ale ve skutečnosti mě obtěžují i maily. Toleruju je jen kvůli práci.

V čem je problém? Nejste komunikativní?

Jsem dost uzavřený. Jako dítě jsem nejezdil ani na tábory. Táta byl herec, máma učitelka, prázdniny jsme trávili společně. Zcestovali jsme skoro celou republiku, všechny hrady a zámky. Těžím z toho dodnes. Vždycky se těším na průvodce s naučeným monotónním textem, abych mohl jejich projev nabourávat různými otázkami. Baví mě uvádět je do rozpaků.

Kdo na vás měl největší vliv?

Určitě rodiče. I když zčásti jsem se vychovával sám – odešel jsem v devatenácti z baráku. Fakt je, že čtyři roky na škole, kam jsem se dostal napodruhé po roce v jihlavském divadle, jsem byl skoro těžkostmi nepolíben. Úžasná doba. Studovat jsem šel s tím, že nechci zůstat v Praze. Uvažoval jsem o Liberci, Pardubicích nebo Hradci, Plzeň jsem považoval za příliš velkou metu – a ono to vyšlo. Rodiče se sem za mnou z Jihlavy přestěhovali, protože já se domů dostal tak třikrát do roka.

Máte sourozence?

Jsem jedináček, ale byl jsem veden poměrně zkrátka, takže nejsem extrémně rozmazlený. Z první školy jsem několikrát v týdnu přinesl vši, a když máma vlítla na učitele, proč nám neprohlíží hlavy, pravil, že to není jeho povinnost. Mámě bouchly saze a během deseti minut mě přehlásila na školu, kde sama učila. Když na mě ostatní kantoři chodili žalovat, říkala: Je to tvůj žák. Jestli tě štve, jednu mu flákni a máš klid.

Byl jste zlobivé dítě?

Byl jsem mrňavý, nesoustředěný, hyperaktivní a měl jsem provokativní ksichtík, což někteří učitelé špatně snášeli. Ale s učením jsem problémy neměl, i když matematika pro mě skončila malou násobilkou. Naštěstí ji nepotřebuju, pokud zrovna nedělám nějakou fakturu.

Po kom jste?

Jsem mix. Táta je Vesuv – bouchne a za tři vteřiny o ničem neví. Já v sobě všechno dusím a jak mi je, o tom vědí jen ti nejbližší. Občas něco letí do kouta, ale naštěstí jde o věci, které se nedají rozbít. A nadávám v autě. Spolujezdci to komentují poznámkami o pánech Jekyllu a Hydeovi.

Vy ty spodní proudy můžete vyventilovat na jevišti.

Ale je to dvousečné. Já jedno období na divadle hrál samé ztroskotance, teroristy a zabijáky. Požádal jsem, ať mi dají normální roli v komedii, než se z toho zblázním. Ono trhat si každý večer játra a rvát plíce taky není dobrý. Ale je fakt, že každá role mi otevřela nějaká další vrátka, o kterých jsem ani nevěděl, že jsou.

Hodně se živíte hlasem. Za jeho propůjčení dr. Houseovi jste dostal dvě dabingové ceny, trháte rekordy v namlouvání knih na CD, dokonce jste načetl básničky severočeského básníka Tomáše Tajchnera. Jaký máte k poezii vztah?

Baví mě – speciálně ta Tomášova. Používá velmi sporadické výrazivo, ale každá slabika do sebe zapadá jako puzzle. Jsme podobného ladění. Ale nesmím zapomenout na své oblíbence – Seiferta, Kainara, Ferlinghettiho...

Zkoušíte poezii na holky?

Já věřím spíš na hlas a pohled. Ale už nic z toho nepoužívám, mám přítelkyni a jsem šťastně usazen. O básně jsem se nikdy nepokoušel už proto, že drápu – mám takové to doktorské písmo, které i sám po sobě přečtu s obtížemi.

Vy se těch doktorů nezbavíte – namluvil jste House a Ludského, v Ordinaci jste MUDr. Kovářem. Získal jste k tomu povolání nějaký vztah?

Díky Houseovi diagnostikuju, s Ludským jsem přičichl k patologii, jako Marcus v Chirurzích k plastické chirurgii a jako Ota Kovář z Ordinace k traumatologii. Ale nevím, jestli bych mohl být lékařem.

Bojíte se krve?

Většinou nejde o skutečnou krev, kůže je prasečí a střeva nahradí vinné klobásy. To mi nevadí, stejně jako vlastní nemoci a úrazy. První premiéru jsem málem nehrál kvůli zánětu slepáku, jindy jsem si před premiérou vykloubil loket, příště rozsekl hlavu o kovový žebřík... Na pohotovosti mi ji zašili a večer jsem hrál.

Na jevišti je prý herec v takovém rauši, že bolest necítí.

Pod to bych se tak úplně nepodepsal – i když kolega Rohlíček si tam zlomil nohu a dohrál to. Na křesle. Ale občas si dělám legraci, že na jevišti zapomenete i to, že se vám chce na velkou. Máte najednou na starost tisíce jiných věcí a i tahle neodbytná lidská potřeba je odsunuta do pozadí.

House je těžký cynik... Máte jeho schopnost nadhledu?

On je cynik na povrchu. Říkáte si, jaký má úžasný nadhled – ve skutečnosti je to ale citlivý člověk, jenže nikomu nevěří. Je mi bližší než Ota Kovář z Ordinace. Taky jsem se kdysi snažil tvářit, že se mě nic nedotkne. Není to pravda, spíš naopak. Když je to hodně osobní, nejsem schopen věci přejít. Strašně dlouho se to ve mně štosuje a pak bouchnu kvůli prkotině.

Z čeho si neumíte udělat srandu?

Kdysi jsem špatně snášel, když někdo komentoval mé uši.

Byl to jediný mindrák?

Koušu si nehty. Máma na mě praktikovala pepř a různé vodičky, já sám později zkoušel leccos včetně lakování nehtů, ale marně... (ukazuje prsty). Často se při tomhle zlozvyku přistihnu, když čtu a jsem napjatý, jak to dopadne.

Když některý ukousnete špatně, přijdou na řadu nůžky?

Jsem profík, nikdy ho neukousnu špatně... (směje se). Další zlozvyk jsou cigarety. Možná někdy přijde den, kdy se jich budu chtít zbavit, ale zatím nenastal.

Je vám dvaačtyřicet. Přišlo něco jako zmoudření?

Já ho očekával, ale nic. Třiatřicítka byla zlomová. Najednou začalo všechno jít lehčeji. Ale všechno víc letí. Člověk se neotočí a je mu čtyřicet. Když v deseti potkáte třicetiletýho strejdu, máte pocit, že je nad hrobem. A dneska si říkám: Je mi čtyřicet a do důchodu je to ještě sakra daleko.

Máte kliku, že jste chlap. Ženské to mají těžší a o herečkách, kterým s věkem ubývá příležitostí, ani nemluvím.

Občas kolegyně zlobím větou: Jen málo mužů má naději, že až zestárnou, budou vypadat jako Sean Connery. Všechny ženy mají jistotu, že až zestárnou, budou vypadat jako Sean Connery. Nevím, kde jsem ji zaslechl. Je to bohužel krutá pravda.

Máte něco společného s některým ze svých hrdinů?

(ďábelsky se zasměje). Možná s Jagem. Jsem šťoural. Obdivuju jeho výřečnost, schopnost reagovat a vytěžit ze situace maximum. Ale nejsem manipulátor. Spíš naivka – pořád si myslím, že lidi jsou z principu dobří. A když zjistím opak, někdy je to konečná, i když si myslím, že umím odpouštět.

Stýkáte se s bývalými láskami, třeba Bárou Munzarovou?

Když je šance, ano. Mám kliku – vztahy s nimi zůstaly na bázi přátelství, žádná zášť. A když se potkám s Kateřinou, bývalou ženou, je to fajn. A její dcerka, kterou jsem kdysi vyženil, mě oslovuje jako dřív: tati nebo Stráňo.

Prý jste založil Klub odložených mužů...

To je pravda. Postupně jsme se odložení ocitli tři. A na dovolených jsme praktikovali staromládenecký život se vším všudy. Sami jsme rozhodovali o tom, kdy se půjde na pláž a kdy spát. Ale abyste si to nevyložila špatně – žádné urvání se ze řetězu. Seděli jsme na balkoně a pili vínko.