Andrea Kerestešová: Nejtěžší je mít se ráda a věřit v sebe

Rovnou na začátek těžká otázka: v co věříte?

V duši. V něco, co člověk nikdy neuvidí, neuslyší. Co se nedá osahat, jen prožívat, cítit...

Co byl dosud nejkrásnější zážitek pro vaši duši?

Mám vždycky takovou směs několika zážitků dohromady a jsou navzájem propojené. V podstatě hledám celý život Boha, to je pro mě nejvíc.

Proč hledáte Boha, když ho máte v sobě?

No a přesně na tohle jsem přišla – že pokud člověk nehledá Boha sám v sobě, nepodaří se mu ho najít nikdy.

Čili když jste ho už v sobě našla, proč ho pořád hledáte?

Specifikovala bych to tak, že se s ním momentálně učím komunikovat, mluvit.

Mluvíte skvěle slovensky, česky, anglicky...

Ale no tak, v této komunikaci se nejedná o jazyk. Poslední dobou se kolem mě odehrává spousta až neuvěřitelných situací a mám spoustu prožitků, na které hledám odpověď. Nic není náhoda. Když pak dodatečně nad věcmi přemýšlíte, začnou vám zapadat do sebe. A u mě tohle všechno odstartovalo právě to hledání.

Na některé otázky ale odpověď nikdy nenajdeme.

Jsem si toho vědoma. Nikdo není dokonalý, bez hříchu. Jenže pokud bych neměla v životě co hledat, nebavilo by mě to tady. Miluju tajemství!

Hledání, odkrývání tajemství... Člověka to žene dál.

Právě. Sice třeba najdete toho Boha v sobě, ale asi si neřeknete „Stop!“ Ne, zase si dáváte další a další cíle. Potřebujete přece pochopit ještě tohle a pak támhleto...

Co vám v rámci tohoto hledání dalo dosud nejvíc zabrat?

Mít se ráda a věřit sama v sebe.

Chodila jste jako dítě do kostela?

Do osmnácti let jsem v něm dokonce hrála, takže jsem vlastně svým způsobem vyrůstala ve společnosti kněží.

A oni vám nevštěpovali, že člověk musí mít v prvé řadě rád sám sebe, aby mohl mít „správně“ a opravdově rád ty druhé?

Ale ano, jen zřejmě jazykem, kterému jsem dostatečně nerozuměla. Prostě i na tohle jsem si musela přijít sama. Já si lidi vyslechnu, ne že ne, ale raději si vždycky počkám, až na „to“ přijdu sama. Teprve pak to udělám. Přijde mi to pak i čistší, protože jsem to pochopila a nikdo mě do „toho“ netlačil, nenutil.

To mluvíte o soukromých věcech, v práci to asi moc aplikovat nejde, ne?

Samozřejmě. Herectví je pro mě sice práce, ale zároveň relax, baví mě na tom, že nemusím být sama sebou. Pomyslně se převlékám do jiných lidí, jejich duší, a přes jejich příběhy můžu částečně posílat dál i ty svoje.

U našeho rozhovoru uvidí čtenáři fotky z Afriky. Co jste tam dělala?

Šlo o pracovní záležitost, letělo nás tam devět. My si tady v Evropě myslíme, že jsme středem vesmíru, pořád si na něco stěžujeme, hrajeme, jsme zpruzení... V jiné kultuře si člověk uvědomí spoustu důležitostí, které bere jako samozřejmost.

Třeba?

Začala jsem si víc vážit jídla, pití, tepla, toho, že jsem zdravá. Dokud si to ale neprožijete na vlastní kůži a neuvidíte na vlastní oči, nepochopíte.

Skutečně jste se pět dnů nemyla?

Jasně. A kde se tam chcete mýt?

Nebylo to pro vás...

... nepříjemné?

Tak.

Jo, to bylo. Nicméně když je 45 stupňů ve stínu, máte hlad a žízeň a kanystr s pitnou vodou odměřen tak, aby se mohli napít všichni... tak na to, že se nějaký ten den nemyjete, se úplně vybodnete. Člověk si tam hodně rychle přeskládá priority.

Měla jste tam z něčeho strach?

Pořád. Třeba že onemocním a ponesu si nějaké následky. Taky o holý život, protože ten tam nemá kdovíjakou hodnotu. Například v Kamerunu nesnášejí bílé lidi. Protože když byl kolonií, Francouzi tam unášeli děti. Nejdřív si je vytipovali a nafotili. Takže, když místní vidí bílého člověka, notabene s foťákem, začnou po něm například házet kameny. Rozumím jim, protože si chrání své teritorium, své děti. Mají v sobě vybudovaný strach, který se přenáší z generace na generaci.

Pokud se vám má něco stát, tak...

... no a to je další věc, na kterou jsem si tam přišla. Je úplně jedno, jestli jste v Africe, na severním pólu, nebo v Praze, protože pokud se vám má něco stát, tak se to stejně stane. Všichni jsme v tomto životním běhu jen takový malinkatý zrníčka pouštního písku.

Pokud chcete zjistit, kolika koly castingu musela Andrea projít, než ji vybrali do Vyprávěj, nebo jak snáší pracovní prohry, kupte si novou Vlastu 50/2012.