Michal Dlouhý: Bráchy bych se zeptal, jaký to je tam nahoře

Část svého života prožil herec Michal Dlouhý (44) po boku herečky Sabiny Laurinové, posléze zpěvačky Lucie Vondráčkové. Své životní ano nakonec řekl letušce Zuzaně. „Hrál jsem s jejím tátou tenis. Než ji přivedl do našeho oddílu, doma ji varoval, ať si na mě dá pozor,“ směje se Michal.

Dnes spolu mají dvě dcery a Michal je nejšťastnější, když může být s nimi. Ovšem největší část života prožil se svým bratrem Vladimírem. Vzhledově si extra podobní nebyli a taky je dělil desetiletý věkový rozdíl. Jeden na druhého ale nedali dopustit.

Společné měli to, že se upsali herecké profesi, a taky stejnou intonaci hlasu. Nedávno v televizi běžel film Kajínek, v němž se oba objevili. A není to dlouho, co Michal dotočil druhou řadu seriálu Sanitka. V původní sérii si Vladimír zahrál doktora Holoubka.

Náhoda, nebo osud?

Vidíte, to mi vlastně ani nedocvaklo, že brácha hrál v jedničce a já dostal příležitost v pokračování. Myslím, že by byl – tedy bude (!) – s mým výkonem spokojenej.

Vaše specializace v Sanitce II.?

Ženy. (smích)

Takovou ordinaci jsem ještě v žádné nemocnici neviděl.

Já dokonce věřím, že on je utajený gynekolog. No a v soukromí je neutajený...

Zajímá mě ta lékařská specializace.

Na záchrance pracují doktoři z ARO, internisti, chirurgové... Tak jsem možná árista. Ptal jsem se profíků a říkali, že specializace není až tak podstatná. Anebo, což teď dedukuji sám, jsem doktor, který se nikam jinam nedostal, a tak skončil u záchranky.

Kolik mu v seriálu zemřelo pod rukama pacientů?

Málo – dva. Ale těm už ani nebylo pomoci.

Jak s tím žije?

Nemůže být všechno jako z amerických filmů, taky se musí někdy něco nepovést! To je život, a ne idylka.

O čemž můžete vyprávět. Už jste se srovnal s bratrovým odchodem?

S tím se nesrovnám nikdy. Nepřijímám to jako definitivní věc. Kamkoliv přijdu, tak se na bráchu ptají. Jsem přesvědčený, že je tady pořád.

Je něco, co jste mu nestačil říct?

Byli jsme spolu poměrně často a všechno podstatné jsme si vždycky řekli na rovinu.

Věděl jste, jaký je jeho stav a že se blíží den, kdy odejde. Může se vůbec člověk na tu chvíli připravit?

Dá se říct, že připravený jsem byl. Do poslední chvíle jsem ale doufal, že se stane zázrak. No, a když pak ten moment přišel, přebilo ho něco, co se kolem stalo. Neměl jsem jaksi možnost si to sám v sobě odžít.

Co se stalo?

Nechal bych to s dovolením být. Berte to jako tajemství, o kterém nemůžu mluvit. Ostatně ono to ani nejde, pro nezasvěceného člověka se jedná o složitou záležitost.

Možná ale, že i díky tomu jsem neměl čas ani možnost úplně propadnout smutku, že už tady se mnou bráška není hmatatelně. Veškerou energii jsem soustředil na to, abych podržel mámu, aby se připravilo všechno kolem rozloučení. Trochu mi to umožnilo pozapomenout na tu vnitřní bolest.

Vybavíte si, co vám běželo hlavou, když vám řekli, že odešel?

Takový zvláštní ticho... Ale já to vážně beru tak, že brácha tady zůstal, odešla jen jeho schránka. Vždyť se tady hodně podepsal, zanechal po sobě spoustu úžasných věcí. Zůstala tady se mnou moje rodina, máma, po něm jeho rodina, jeho děti, jeho kamarádi... Takže já si ho pomyslně nosím s sebou denně.

Povídáte si spolu?

Hlavně večer než usnu. Když se mu chci s něčím svěřit, postěžovat si, tak mu to tam nahoru takříkajíc házím. Ale jít za ním na hřbitov, to je pro mě těžký, bolestivý. Raději si s ním povídám takzvaně na dálku, třeba z balkonu. Ostatně on hřbitovy taky nenáviděl.

Kdyby se tady teď objevil, na co byste se ho zeptal?

Jak se celý ty dva roky, co jsme se tady neviděli, měl. Jaký to tam nahoře vlastně je. A jestli se tam potkal s Michalem Peškem, který taky nedávno odešel. Ve spojitosti s Michalem: Zvonil mi mobil a na displeji: Míša Pešek.

Nezvedl jsem to, protože jsem byl zrovna ve studiu. Vzkaz v hlasové schránce od jeho dcery jsem si poslechl až večer. Vůbec jsem o jeho nemoci nevěděl... Bohužel jsem v den pohřbu točil a nemohl jsem se s ním přijít rozloučit.

Nicméně pak mi Míšova dcera řekla, že v těch posledních dnech často myslel právě na mého bráchu a mluvil o něm. Těšil se, až si tam spolu nahoře střihnou nějaký divadlo.