Původně jsem chtěla napsat, že byste byla „žhavou kandidátkou na upálení“, ale bylo to tak doslovně drsné... Zvyk „pálení čarodějnic“, který řada z nás bude zrovna dnes, tedy posledního dubna, provozovat, je už dávno jenom nevinná zábava.
Kořeny má ale ďábelské - a s ďáblem v tomto případě rozhodně neměly spolky tisíce lidí, kteří v průběhu několika staletí padli honu na čarodějnice za oběť.
Na co je heřmánek? Raději snad na nic...
„Kouzelníci nebo čarodějnice, to jsou zlé ďábelské děvky, které kradou mléko, vyvolávají zlé povětří, jezdí na kozlech a pometlech, létají na pláštích, postihují lidi ústřelem, způsobují, aby zchromli, usychali, trápí malá děcka v kolébce, očarovávají pohlavní údy... Dokážou dát věcem jinou podobu, aby se někdo zdál krávou nebo volem, i když je ve skutečnosti člověk, a nutí lidi k lásce a miliskování i k mnoha dalším ďábelským věcem.“
To prohlásil protestantský kněz Martin Luther v roce 1522. Co to má společného s bylinkami? Bohužel hodně.
Stačilo, aby žena věděla, že heřmánek je dobrý na bolest zubů, a mohla být nařčena ze všech zmiňovaných prohřešků.
A možná to ani vědět nemusela. Jen se mohla křivě podívat na sousedku.
Dnes už vás za znalost bylinek nikdo neupálí. Snad.
Satanovy společnice
Čarodějnické hony se šířily po celé Evropě i v zámoří. Pokud někdo ještě váhal, jak čarodějnici poznat a co s ní udělat, dostalo se mu řady návodů. Kromě slavného Kladiva na čarodějnice totiž byly sepsány i další knihy, v nichž inkvizitoři diskutovali třeba o tom, zda posedlé ženy obcují se satanem každý den, nebo jen jednou za čas. A pak samozřejmě i o tom, jaké mučení je nejvhodnější a jak posedlým ďábel pomáhá.
V jedné knize se například objevuje tvrzení, že čarodějnice díky ďáblově pomoci necítí bolest, když jsou upalovány zaživa.
Specialitou bylo mučení nedostatkem spánku, aby prý ďábel nemohl svým příznivcům v nevědomí udělovat rady.
Takto byl například v Anglii přiveden na šibenici duchovní, který nakonec přiznal, že živil čtyři šotky a za pomoci kouzel potopil loď i s námořníky.
Soutěže v upalování
Pro spoustu inkvizitorů bylo věcí cti odhalit co nejvíc čarodějnic - například lotrinský Nicolas Remy se pochlubil, že za patnáct let odsoudil devět set osob. Pak ještě dalších dvacet let pokračoval, takže počet zavražděných byl mnohonásobně vyšší.
Baskický Pierre de Lancre na počátku 17. století tvrdil, že čarodějové jsou všichni obyvatelé jemu svěřeného území, a za čtyři měsíce nechal upálit šest stovek lidí (včetně kněží). Jako důvod stačilo velmi málo - například v roce 1586 trvalo v Trevíru studené počasí až do léta, a tak bylo upáleno sto dvacet lidí, kteří to prý způsobili. Místoguvernér oblasti, který začal o takových věcech pochybovat, skončil na hranici taky.
Některá místa měla štěstí, že v jejich čele stál moudrý panovník, který řádění inkvizice dokázal statečně učinit přítrž. Mnohé německé vesnice však přímo zmizely z mapy, protože se prý všichni obyvatelé oddávali ďábelským praktikám.
Na hranicích zemřely tisíce lidí Teď už se jako čarodějnice pálí jen figuríny
Domácí procesy
Také v Čechách a na Moravě bylo „čarodějnic“ dost. Například v Náchodě roku 1540 upálili inkvizitoři manželku městského drába Markytu. Chudinka při mučení doznala, že se kouzly snažila získat pro dceru ženicha.
Za rok skončila na hranici další žena, která ovšem vinu měla - cosi přidávala do jídla manželovi a ten na otravu zemřel. Pak upálili pastýřku, která mužům pomáhala bylinami k milostným výkonům. Odsouzeni byli lidé v Bojkovicích, ve Velké Bíteši, v Dobrušce, v Jeseníku. V Nise byla dokonce v roce 1639 postavena pec, kde mohly být čarodějnice upalovány po osmi najednou.
Postup:
- Častým způsobem bylo hledání ďáblových znamének na těle ženy.
- Někdy stačilo ženu zvážit. Když byla lehčí než přikázaná váha, měla smůlu.
- Když se nepřiznala na mučidlech, „pomohla“ vodní zkouška. Podezřelou svázali a hodili do vody. Když plavala po hladině, byla to čarodějka - čarodějnice totiž musely být lehké, aby mohly létat v povětří. Když se utopila, byla v pořádku a hezky ji po křesťansku pohřbili.
Nejznámější domácí případ se odehrál ve Velkých Losinách v letech 1678 až 1696. Na popud svých chamtivých a sadistických úředníků jej rozpoutala hraběnka Angelina Anna Sibyla z Galle. První obětí se stala žebračka, která při přijímání vyndala hostii z úst. Udal ji kostelník a ona se, chudák, okamžitě přiznala ke všemu, co inkvizitoři chtěli. Navíc řekla, že ji navedla místní porodní bába, podle níž mohla hostie zvýšit dojivost krav.
Po těchto dvou ženách byli obviněni další lidé, jejich zabavené majetky si mezi sebou rozdělila hraběnkou pověřená porota i vrchnost. Za svoji „tvrdou práci“ byli navíc členové poroty štědře honorováni. Následovala obvinění bohatých občanů města, a přestože se proti procesům postavili i někteří stateční kněží, nebylo to nic platné.
Obviněna byla také žena bývalého starosty Šumperka. Při výslechu udala mnoho měšťanů a některé nepohodlné kněze. Ti všichni se prý scházeli na sabatech na Petrových kamenech pod Pradědem, kde byly slouženy i černé mše. Obvinění skončili na mučidlech nebo upálením.
Hlavní postava procesu, žalobce Boblig, se namlsal na jejich majetcích a chtěl pokračovat v dalších městech, ale díky císaři Leopoldovi I. bylo jeho řádění zastaveno. On sám skonal v klidu a bohatý. O jeho svědomí není nic známo.