Před několika týdny jste se stala patronkou nově otevřeného Dětského očního centra Kukátko. Jak je na tom s očima váš syn Roman? Pokud vím, nosí brejličky.
Romíšek je dalekozraký. Dioptrie si může v dospělosti nechat odstranit laserem. I když znám pár lidí, kteří s brýlemi srostli natolik, že už se jich nechtějí vzdát. Synovi to bez brýlí sice taky sluší, ale mám ho s brýlemi spjatého. Myslím, že už spoluvytvářejí jeho osobnost. A nosí je rád.
Jak se díváte na rodiče, kteří řeknou „jenže naše dítě brýle nosit nechce“?
Tohle vůbec není ojedinělé... Je to škoda, dítě nemá šanci si uvědomit, že díky tomu bude mít v dospělosti handicap. Od toho má rodiče. Dítě má schopnost zaostřit i deset dioptrií, takže o to hůř se mu vysvětluje, jak jsou pro něj brýle důležité.
Michaela je patronkou Dětského
očního centra Kukátko. I její syn Roman nosí brýle.
Jak vlastně spolupráce s Kukátkem vznikla?
Oči jsou naším nejdůležitějším smyslem a oční lékaři dnes umějí zázraky. Jenomže je potřeba přijít včas. My se synem jsme to štěstí měli. Snažím se v rámci prevence využít svých zkušeností už pár let a věřím, že jako patronka dětského očního centra pomůžu zachránit lékařům mnohem více dětských očí. Třeba Romčovi by hrozila tupozrakost. Má brýle od půl roku a za tu dobu jsem se leccos důležitého dozvěděla. Víte třeba, že se stává, že dítě se dívá jen jedním okem, pokud je v dioptriích rozdíl? Mozek mu obraz nesloučí v jeden, takže to slabší oko prostě „vyřadí“. Je to velice častý problém. Žádná katastrofa, chce se říct, prostě ti lidé „jen“ nevidí trojrozměrně. Já si ale myslím, že je to veliká škoda, když mohl být zrak dotyčného úplně v pořádku, kdyby přišel včas.
Vy sama jste někdy měla problémy s očima?
Neměla, ani táta malého Romana.
Jste krásná žena, usměvavá, milá. Je vážně pravda, že jste momentálně nezadaná?
Ano, jsem nezadaná. Šťastně nezadaná. Mám v sobě klid. Rozhoduji jen za sebe a syna, nemusím mít výčitky, že jsem něco udělala, či neudělala, řekla, nebo neřekla. A tak dále a tak podobně… (smích)
Jak moc, co se důvěry a partnerské opory týká, se na vás podepsalo třináctileté manželství s Jiřím Pomejem, které vás svým způsobem pronásleduje až do teď?
Tak, že se už nechci na tohle téma bavit.
V romantickém dramatu
Andělská tvář se Míša objevila
po boku Filipa Blažka. V pohádce O princezně
Jasněnce a létajícím ševci si
Míšu zamilovali snad všichni.
Prozraďte tedy, co pro vás je při volbě partnera rozhodující?
Aby dokázal projít přes můj strach a dokázal ve mně vzbudit důvěru. Mám muže ráda, obdivuju je, rozumím si s nimi, ale vztah… Mám představu neobyčejného přátelství bez výčitek, očekávání a omezování. Krásně to začíná vždycky...
To, že život není pohádka, moc dobře víte sama. Přesto to byly právě pohádky, které odstartovaly vaši hereckou kariéru. Jaká role princezny vám přirostla k srdci nejvíc?
Užila jsem si všechny své princezny a vesnické dívky. Jedno z nejhezčích natáčení byla pohádka Princezna Husopaska, která se točila nedaleko Berlína. Byla jsem čerstvě zletilá, v cizině, po hotelích, stále v letadle, byl to pro mě najednou velký svět. Husopaska se natáčela rok před revolucí a do té doby jsme nemohli příliš cestovat.
V čem se liší natáčení filmů u nás v Česku a v zahraničí?
Už jsem dlouho v zahraničí netočila a možná je to dneska jinak, ale rozdíl býval jen ve výši honoráře, v úrovni ubytování, stravy a péče o herce. Způsob práce byl stejný.
Není to tak dlouho, co jste na sebe upozornila rolí Ley Vágnerové v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Lea je záporná postava, která, kudy chodí, rozsévá zlo. To pro vás musela být docela změna, ne? Jak se vám postava Ley hrála?
Kdyby byla Lea jen bezdůvodně zlá, moc by mě netěšila, ale Lea byla nemocná a zažila to nejhorší, co může matku potkat. Přišla o pětiletou dceru, druhé dítě potratila. Měla dva světy, které se jí propojovaly. Pro rodinu by udělala cokoli. Dokázala milovat i jednat velice tvrdě. Měla jsem pro Leu pochopení kvůli jejímu neštěstí. A hlavně, byla to skvělá herecká příležitost.
Lea ale před pár měsíci z Ordinace odešla. Spáchala činy, za které ji čeká pobyt v psychiatrické léčebně nebo ve vězení. Přála byste si, aby se Lea do Ordinace vrátila?
Pominu-li fakt, že herectví je práce, která mě živí, a seriál je dlouhodobý pravidelný příjem, což mně jako samotné mámě s dítětem dává klid, tak tým v Ordinaci mi hodně přirostl k srdci. To je dost velký rozdíl oproti jiným seriálům, které jsem natáčela. Lea sice neoplývala dobrými vlastnostmi, ale nebyla zlá prvoplánově. Bavila by mě, kdyby se léčila, kdyby si začala uvědomovat, co prováděla, ale určitě bych měla potíž, kdyby pokračovala ve své zlobě, aniž by k ní byly vážné důvody. Spíš bych ráda točila novou roli se stejným týmem. Kdo ví, třeba se jednou dočkám.
Coby Lea Vágnerová vzbudila
v Ordinaci rozruch.
Je nějaká role, kterou byste nikdy nepřijala?
Bylo už mnoho takových. Buď jsem nevěřila celému projektu, nebo tam bylo na můj vkus příliš nahoty (Dobré světlo Karla Kachyni, Vyhnání z ráje Věry Chytilové a další), nebo jsem cítila, že to není role pro mě. Třeba kvůli věku nebo typu. Taky jsem se několikrát zmýlila ve výběru a odmítla, co jsem měla vzít, a opačně, ale s tím už nic nenadělám. (smích)
Jak se daří Michaele Kuklové skloubit práci a péči o malého syna? Je spíš přísná máma? A považuje se za hospodyňku? To a mnohem více si přečtěte v nové Vlastě 44/2013!