Začínala jste v rádiu. Na jaké okamžiky z tohoto období vzpomínáte nejraději?
Vzpomínám zejména na období, které jsem prožila v tehdejším celoplošném rádiu Alfa (předchůdce Impulsu), kde se sešla neuvěřitelná parta lidí - to z toho lidského hlediska. Z toho profesního pak samozřejmě vzpomínám na své první rozhovory, zejména s významnými osobnostmi, při kterých se mi podlamovala kolena a klepala ruka s mikrofonem. To byly třeba rozhovory s tehdejšími předními politiky - prezidentem Havlem nebo premiérem Klausem, ale třeba i s režisérem Milošem Formanem nebo spisovatelem Pavlem Kohoutem.
Vaše jméno je spojené především se zpravodajstvím a pořady typu Střepiny nebo Reportéři na vaší straně. Dnes se sice věnujete hlavně moderování, ale po většinu let jste natáčela reportáže na politická, ekonomická či spotřebitelská témata. Jaké kauzy jste točila nejraději?
Asi největší zadostiučinění z práce cítí člověk ve chvíli, kdy svou reportáží prospěje dobré věci. Když například upozorní na nějaký problém či díru v zákoně a po odvysílání reportáže se kompetentní osoby chytí za nos a dojde k nápravě.
Už nějakou dobu přinášíte také Zprávy z vily, které se týkají reality show VyVolení. Není to trochu profesionální „posun“?
Ano i ne. Zprávy z vily jsou určitým experimentem a tak je potřeba je brát. Vnímám je především jako profesní výzvu, je to zkrátka příležitost vyzkoušet si něco jiného, neobvyklého... Ale s trochou nadsázky musím říct, že až tak velký rozdíl mezi vilou VyVolených a třeba Poslaneckou sněmovnou, kde jsem natáčela většinu svých reportáží, nevidím. I ve sněmovně se sejdou různí lidé, různě smýšlející, různě jednající. Poslanci jsou přece také v době zasedání i několik týdnů zavřeni v jedné budově, prakticky izolováni od okolního světa a jsou sledováni kamerami.
Přestože jste reportérka a moderátorka, studovala jste medicínu. Proč jste se od lékařské profese nakonec odklonila?
Já jsem v osmnácti letech neměla jasnou představu o tom, čím se chci jednou živit. Vyrůstala jsem v lékařském prostředí a vnímala jsem samozřejmě přání rodičů, abych v jejich profesi pokračovala, takže jsem vlastně nad ničím jiným ani neuvažovala. Hned v prvním ročníku na medicíně jsem si ale našla brigádu v rádiu, a to byl začátek konce. Několik let jsem se snažila zvládat obojí, ale novinařina mě zcela pohltila, do žurnalistické práce se totiž zamilujete snadno. Navíc mě asi posilovalo to, že najednou naplňuji svůj osobní plán, a ne očekávání rodičů.
Přestože je Monika pracovně velmi vytížená, každou volnou chvilku se snaží věnovat své rodině. Ve výchově dětí jí pomáhá také manžel Kamil, který je však kvůli práci často v zahraničí. 
Jak na tuto změnu reagovali vaši rodiče? (Pozn. redakce: otec je gynekolog, matka dermatoložka.)
Samozřejmě jim to líto bylo. Oba měli zaběhlou soukromou praxi a očekávali, že budu v jejich šlépějích pokračovat a vyberu si obor některého z nich. Tatínek mé radikální rozhodnutí přijal s určitým nadhledem, respektoval ho jako mou volbu. Maminku to hodně dlouho mrzelo, ale snad i ona se s tím nakonec vyrovnala a bylo pro ni podstatné, že se věnuji profesi, která mě naplňuje.
Vašemu nejmladšímu dítěti, dceři Nele, je dva a půl roku, synovi Karlovi 10 let a manžel má ještě ve střídavé péči 12letého syna Jakuba. Přitom váš muž Kamil coby obchodní manažer pro zahraniční firmu tráví mnoho času mimo domov. Jak to zvládáte být v práci a zároveň vychovávat děti?
A kdo říká, že to zvládám? (smích) Jen se snažím své síly, svou pozornost a péči rozdělit mezi všechny a všechno. Někdy se to daří vybalancovat lépe, někdy hůře.
Máte vůbec čas také sama pro sebe? Každý si přece potřebuje dobít baterky. Jak relaxujete vy?
Víte, já vykazuji jeden zásadní nedostatek. Neumím odhadnout, co jsem a co už nejsem schopná stihnout. Manžel říká, že plánuji, jako kdyby den měl přinejmenším 48 hodin. Ambice mám veliké, diář naplněný do poslední minuty, jenže při plánování veškerých aktivit si jaksi moc nepřipouštím, že po cestě domů můžu klidně píchnout kolo nebo že také mohu mít někdy horečku. A podle toho to občas vypadá.
Váš manžel při svém povolání hodně cestuje. Ale co vy? Kterou nejzajímavější či nejexotičtější zemi jste navštívila?
Jako dítě jsem s rodiči žila dva roky v Alžírsku. Tatínek hledal za bývalého režimu nějakou možnost, jak vycestovat i za naši západní hranici, a tak jel jakožto gynekolog „pomáhat rozvojovým zemím“. No a letos na jaře si nás s dcerkou manžel „přibalil“ na služební cestu do Las Vegas, takže jsem se konečně podívala i do několika měst v USA. I to považuji za obrovskou zkušenost.
Ocitla jste se na prahu čtyřicítky, přesto by vám ji hádal málokdo. Jak o sebe pečujete?
Za prahem, ale děkuji za kompliment. Nicméně v tomto ohledu mám rozhodně co dohánět. Rozumějte: zatím jsem ve fázi, že o tom spíš mluvím. (smích)