Mohlo by vás zajímat
Jste autorkou, dramaturgyní a moderátorkou televizního pořadu Toulavá kamera, který letos slaví desetileté výročí. Jak se vlastně Toulavá kamera narodila?
Upřímně? Protože jsem se nudila. Když jsem v lednu roku 1999 začala moderovat Události s tím, že už nesmíme točit v terénu, cítila jsem se tvůrčím způsobem nevyužitá, protože jsem byla zvyklá denně brázdit jižní a mnohdy i západní Čechy křížem krážem. Začala jsem si proto v uvozovkách hrát a stvořila námět na Toulavku i 13. komnatu. Jenže je nikdo nechtěl. Až v listopadu roku 2002 ve zpravodajství zjistili, že neplníme zákon o vysílání z regionů, měli jsme málo příspěvků z krajů, a můj nápad by jim takříkajíc vytrhl trn z paty. Oslovili mě, dali šibeniční termín spuštění leden 2003 a já to vzala jako výzvu s tím, že potřebuji měsíc navíc, abych dala dohromady lidi, vytvořila koncepci pořadu a nastavila celý systém výroby. Byl to závod s časem, ale vyplatil se. Televizi a především divákům.
Kam jste se v Česku naposledy zatoulala soukromě?
Teď například ke kamencovému jezeru v Chomutově. Je jediné svého druhu na světě. Kdysi bylo ještě jedno v Kalifornii, ale už vyschlo. Voda v něm má blahodárné účinky na organismus. Pomáhá při revmatismu, dýchacích potížích a léčí i kožní nemoci. Jinak já jsem se narodila na Šumavě, takže mě má genetická výbava táhne většinou do hor. Jsem náruživý chodec, pěší horská turistika, to je moje. Jediným problémem je, že nemám tolik parťáků, kteří by se mnou na dlouhé túry s nadšením vyráželi.
Kolik kilometrů běžně ujdete?
Hodně. Když na to přijde, tak klidně i pětadvacet denně.
Jste také autorkou pořadu 13. komnata. Co skrýváte v té své?
Já myslím, že v té své nic neskrývám, protože se ji snažím pravidelně větrat.
Za tu dobu jste byla svědkem mnoha osudů. Které příběhy vás oslovily nejvíc?
Všechny. Jinak bych je do vysílání nikdy nepustila. Teď třeba pracujeme na 13. komnatě Reginy Rázlové, a je to příběh na román. Možná dokonce na thriller. O ženě obdivované i zavrhované, jejíž život připomíná jízdu na horské dráze. Narodila se jako druhé vymodlené dítě po smrti své starší sestry. Její otec byl střídavě ve vysoké stranické funkci a střídavě na indexu, když třeba v roce ’68 odsoudil vpád sovětských vojsk na naše území, což mělo dopad na celou rodinu včetně dcery. Po pádu železné opony byla odejita z Národního divadla a živila se i tím, že prodávala v bufetu chlebíčky. A pak se vrhla na byznys, který skončil v roce 1998 její jedenáctiměsíční vazbou a následně letitým kolotočem soudních líčení. O tom všem v našem dokumentu otevřeně mluví. Nebo Václav Marhoul. Kdo by do takového chlapáka řekl, že byl na střední škole obětí drsné šikany. Jeho výpověď je silným mementem pro všechny, kteří toto téma podceňují. Vřele doporučuji se na oba dokumenty podívat.
V rozhovorech jste zmiňovala, že jste také vyjela do Německa a roznášela tam pivo...
Tenkrát přišla sametová revoluce, lámaly se ledy. Řekla jsem si, dobrá, skončila jsi školu, jsi magistra čehosi, co nechceš nikdy dělat, co teď? Cítila jsem potřebu odjet, vzdálit se. Mít odstup od svého dosavadního života. Taky jsem se chtěla osamostatnit, vydělat si nějaké peníze, naučit se jazyk. Což se mi podařilo. Ten pobyt mi hrozně pomohl, po všech stránkách.
Není tajemstvím, že jste byla dlouhá léta přítelkyní bývalého generálního ředitele ČT Jiřího Janečka. Jaké vztahy spolu máte nyní?
Jsme kamarádi. Navzájem si pomůžeme, když je potřeba, vážíme si jeden druhého a můžeme se na sebe spolehnout. A to je v dnešní době vzácné.
Působíte jako dominantní a tvrdá žena, ale čím déle vás poslouchám, tím víc si říkám, že ve vás ta něžná ženská duše bude asi stále živá. Jaká jste ve vztahu?
Na to by vám měl odpovědět někdo jiný. Někdy úsměv, jindy drápky, nejsem zvyklá na pohádky…. Bohužel. Ale na straně druhé jsem jimi odkojena, tedy v té knižní podobě. Tak si vyberte.
Ještě jste se nevzdala touhy po rodině?
Mohu tuto otázku nechat bez odpovědi? Nebo raději na osudu? Nerada bych ho pokoušela. Uvidíme, jaké má se mnou plány.
Pokud vím, bude to rok, co se vaší sestře narodil syn. Užíváte si role tety?
Náramně. Daneček vnesl do celé naší rodiny novou, svěží energii. Radost. Taky jsme na něj všichni velmi dlouho čekali. Hlavně pak rodiče, kteří se konečně dočkali prvního vnuka. Je to čiperné, bystré dítě, které se strašně rychle učí. Den ode dne je šikovnější. Když ho třeba týden nevidím, jsem vždycky překvapená, co nového umí a ochotně na počkání předvádí. Je to extrovert. Miluje společnost. Myslím, že brzy začne chodit. Už teď se sám postaví na špičky a drží se jen jednou rukou. Je na sebe nesmírně pyšný a píská u toho. I proto jsme mu dali přezdívku pískáček. Jen babičce říká tvrdošíjně děda. Ale mám takový pocit, že to dělá schválně, pacholek. Baví ho, že se u toho má maminka vždy pěkně durdí. A nedávno jsem se stala jeho kmotrou.
Jak byste popsala svůj momentální stav - jste se sebou a svým životem spokojená?
Ano. Byť bych si řadu věcí představovala jinak. Ale každý svého života strůjce, že? Tak se asi musím víc snažit.