Kritika je sice otravnou, ale přesto běžnou součástí lidského života. Pokud se naučíte brát ji pozitivně, může dokonce pomáhat. Své kritiky vyslechněte, poučte se a příště můžete fungovat lépe a radostněji! To se ovšem musí umět. Kritice jsme vystavováni od raného dětství, čelíme jí ve školních lavicích i během dospívání, učíme se ji přijímat, učíme se na ni reagovat. A ačkoli bychom se s kritikou měli coby dospěláci snadno popasovat, většina z nás ji bere jako poukázání na osobní selhání, omyl nebo chybu. Provázejí ji pocity křivdy, hněvu a frustrace. Většinou má trpkou příchuť, ale vůbec to tak být nemusí.
Existují jedinci vůči kritice rezistentní, normálně řečeno nezdolní: ať do nich hučíte, jak chcete,
dobře míněná slova po nich stékají jak voda po labutím peří. Při nezdolnosti kritizovaného subjektu je zpětná vazba jasná: kritizovaný na dobře míněná slova kašle, kritizující to bere jako nedostatek respektu a uznání – a oba jsou naštvaní a frustrovaní, což je stav, který nikdo nechtěl. Dítě může na kritiku zareagovat vzdorem, u dospělého mluvíme o reaktanci neboli odporu proti objektivnímu a reálnému. Neztrácejte čas budováním obranných zdí, nevzdorujte, neignorujte, zkuste naslouchat.
